Menu Další Zavřít Zavřít
Pohled do historie
     15.1.2014       František Suchan

Střípky historie: Zapomenutá legenda

Byl legendou, a přitom se mu v pokročilém věku děti smály. Nevěděly, s kým mají tu čest. A když se v dnešní době zeptáte lidí, zajímajících se o písecký hokej, kdo to byl Tomáš Švihovec, zřejmě velká většina z nich nebude vědět, o kom je řeč. Přitom jde o člověka, který se o rozvoj i věhlas místního hokeje zasloužil měrou nevídanou. Pokud vám jeho jméno nic neříká, pak věnujte pozornost následujícím řádkám. Pokud patříte mezi ty, kteří píseckou legendu pamatují, pojďte si zavzpomínat…
Tomáš Švihovec se narodil na samém počátku dvacátého století, 14. 1. 1900, do rodiny krejčího. Už jako mladíček se věnoval krasobruslení, tenisu a atletice. Brzy také objevil kouzlo bandy, z něhož následně se spoluhráči přesedlal na hokej s pukem. Když byl v Písku oficiálně založen hokejový odbor místního SK, stal se mladý Toman, jak se Švihovcovi všeobecně říkalo, správcem hřiště a nářadí.

S oblibou prý vždy vzpomínal na tehdejší časy, kdy každý den ve čtyři hodiny vstal a šel si zahrát tenis. Od 6.00 se přes celý den věnoval svému zaměstnání, které zdědil po otci, a v šest večer už zase létal po kurtu. V zimě pak do ruky bral hokejku a spolu s dalšími průkopníky hokeje v královském městě na Otavě – mezi nimiž byl i jeho bratr Eduard - piloval své umění v tomto sportu. Coby výborný útočník se v něm podílel na dvou titulech mistrů jižních Čech, pomohl vybojovat i triumf na mistrovství českého venkova v roce 1929.

Později téhož roku už se hlásil v tehdy bezkonkurenčně nejlepším a nejslavnějším klubu té doby, LTC Praha. Přestupy takového druhu byly v pionýrských časech hokeje ne zrovna obvyklou záležitostí, hlavně první písecká hokejová generace však byla bohatšími a zaběhlými kluby lákána hodně často. Švihovec se navíc na šest let stal nedílnou součástí nejen LTC, s nímž mimo jiné i čtyřikrát triumfoval na slavném Spenglerově poháru, patřil ale jako vůbec první Jihočech i do československé reprezentace!

V dresu se lvíčkem odehrál plných osmadvacet zápasů, na tehdejší poměry solidní porci, a připsal si v nich čtyři branky. Samozřejmostí bylo, že se zúčastnil i úvodního zápasu při otevírání prvního českého zimního stadionu v Praze na Štvanici 17. ledna 1931 proti kanadskému týmu z manitobské univerzity. Užíval si tehdy bezproblémový život, který prvorepublikoví reprezentanti vedli. V Paříži či Londýně byli hokejisté pány, bydleli v nejluxusnějších hotelích a jak sám Tomáš Švihovec říkával, „na každém koleni mívali jednu holku.“ Však si z něho také jeho žena, jíž tituloval „Krokodýl“ a s níž neměl děti, později utahovala, že rozdával po světě a na doma mu nic nezbylo.

Toman Švihovec si v Praze v časech své vrcholné kariéry od svých spoluhráčů vysloužil i přízvisko „Lihovec“. Netřeba vysvětlovat proč. Nutno však dodat, že náklonnost ke všemu tekutému nebyla u tehdejších sportovců ničím neobvyklým. Po každém vyhraném utkání, v němž borci LTC nastříleli více jak deset gólů, prý Jaromír Citta, jeden z šéfů cukerného kartelu a vlastník klubu, nechal v kavárně šek na 3000 korun (tehdy nepředstavitelnou částku!) a hokejisté zůstali, dokud vše nepropili.

Po krásných letech se písecký patriot roku 1935 vrátil domů a až do konce války dál nastupoval za SK, jemuž v roce 1937 pomohl poprvé a zatím naposledy podívat se alespoň na jednu sezonu do československé ligy, předchůdkyně dnešní extraligy.

V dresu oddílu, který pomáhal zakládat, také v lednu 1940 oslavil své tisící hokejové utkání (asi osm stovek jich odehrál za Písek a dvě stě v barvách LTC či reprezentace). A když zrovna nehrál hokej nebo netrénoval své následovníky, neustále dokazoval svou dobráckou a čistou povahu. Za okupace se dokonce nebál ukrýt uprchlíky před gestapem. A když za ním pak po převratu v roce 1948 přišli komunisté s nabídkou vstupu do strany, hnal je z baráku…

„Byl to bez přehánění ten nejpoctivější člověk, jakého jsem zažil,“ vzpomíná Karel Procházka, bývalý písecký hokejista, trenér a funkcionář, ale v sedmdesátých letech také vedoucí výstavby zimního stadionu, na jehož vzniku se Tomáš Švihovec obrovským přínosem podílel. Dokud byl Toman zaměstnán v Jitexu, věnoval stavbě veškerá svá volna, a když v pětašedesáti letech odešel do důchodu, doslova od rána do večera trávil čas manuální prací na právě vznikajícím sportovišti.

„Mohl tam být dvacet hodin denně, ale kdyby ve 12.30 přijel prezident, tak to s ním nehlo. Na minutu přesně totiž vždycky šel na oběd,“ usmívá se Karel Procházka. „A je zajímavé, že si práci dokázal rozložit tak, že mu nikdy neztvrdl beton,“ dodává. Na Tomáše Švihovce nedá dopustit. „Lidi odcházeli, přicházeli, ale on tu byl neustále,“ říká. Poctivost kolegy, který ač o dvě generace straší, přesto prý Procházkovi jen vykal („Nedal si říct!“), byla místy až neuvěřitelná.

„To třeba přivezli materiál a my jsme zrovna hráli. On za mnou šel na trestnou lavici s dodacím listem, abych ho podepsal,“ vypráví Procházka. „Dostali jsme ale gól a já jsem se musel vrátit na led. Tomáš tedy oběhl celé hřiště až na střídačku a tam jsem mu to musel podepsat, protože on to zkrátka jinak nemohl akceptovat.“

A nejzajímavější na tom všem je, že za své úctyhodné tři tisícovky brigádnických hodin nedostal Švihovec dlouho ani korunu. Až právě nastoupivší Karel Procházka mu začal platit. „Snažil jsem se mu vynahradit, o co dřív přišel,“ říká. Po zdárném dostavění stadionu ještě zasloužilý internacionál obdržel hodinky za 250 Kčs. „Sám by se pro ostatní rozdal, ale když jsme mu jednou s Honzou Slabým pomohli složit uhlí nebo když mu moje žena umyla okna, nevěděl, jak by se odvděčil,“ zdůrazňuje Procházka skromnou Švihovcovu povahu .

Tomáš Švihovec pak ještě dlouhá léta na své „hapině“ dojížděl na zápasy, kde otevíral dvířka od trestné lavice, spokojeně žil se svou milovanou ženou, pěstoval včely – svou další vášeň - pochutnával si na medu s kysaným mlékem a nespustil oči z mladého synovce. Až na samý závěr života se k němu osud zachoval nehezky. Švihovec, dokonalý prototyp zdravého člověka, se nedokázal plně vypořádat se smrtí ke stáru psychicky nemocné manželky, o níž do poslední chvíle pečoval. Zemřel 12. června 1987.

„Chci, aby se náš zimák jmenoval po Tomášovi, ale asi se toho nikdy nedočkám,“ uzavírá Karel Procházka povídání o člověku, jehož jméno by mělo být známé každému příznivci ledního hokeje v Písku.