Menu Další Zavřít Zavřít
Pohled do historie
     13.7.2007       František Suchan

Střípky historie: Z rybníka až k S.N.O.P. areně

Nedávno oslavil zimní stadion čtyřicet let od svého vzniku, ovšem od úplného dokončení uplyne na podzim roků teprve pětadvacet. Písečtí měli zimák s umělým ledem jako druzí v jižních Čechách. Jen v Českých Budějovicích se stavělo dříve. Ovšem už předtím, než u Otavy vyrostly základy dnešní budovy, se Písek honosil na svou dobu fantastickým zázemím pro lední hokej. Ve třicátých letech mohla místnímu komplexu konkurovat jen tehdejší Mekka československých hokejistů Štvanice. Jaké peripetie provázely stavbu, zastřešování i zdlouhavé dokončování dnešní S.N.O.P. areny, se můžete dočíst na následujících řádcích…

Úplně první setkání Písku a hokeje proběhlo na rybníku Hánovec, první úspěchy pak zdejší tým slavil na rybníčku Beran. Začátkem třicátých let se hřiště přesunulo nejprve na řeku k Václavu, poté na Šarlák a na další tři zimy zpět na Otavu k městskému ostrovu. Svá nejúspěšnější léta však Písečtí zažili opět v lesích na Americe. Z iniciativy výboru SK byl v roce 1936 za tehdy nekřesťanskou sumu 40 000 korun zřízen na Beranu „zimní stadión“, který neměl na celém českém venkově (tedy mimo Prahu) obdoby! Klub získal vodní plochu od města pronájmem na 99 let, následně ji nechal oplotit a vybudoval šatnu se čtyřmi místnostmi, elektrické osvětlení, rozhlasovou kabinu, ohřívárnu s čajovnu pro bruslící a stupňovité hlediště. Výhodná poloha spolu s hokeji příznivými zimami měly rok co rok za následek dostatek ledu od listopadu až do poloviny března. Jezdily sem na soustředění národní tým i LTC Praha. I díky možnosti pravidelného tréninku v kvalitních podmínkách také SK vybojoval historický postup do ligy.

V padesátých letech však toto hřiště, pojmenované „U Vodáka“, pomalu přestávalo vyhovovat potřebám obou píseckých oddílů a i diváky už omrzelo chodit na hokej až za město. Bylo proto potřeba přesunout kluziště blíže k centru. V dobách největší krize píseckého hokeje se tak v prostoru stadiónu Dukla v rekordním čase několika málo týdnů zřídilo prozatímní polévané hřiště.

V roce 1954 se navíc konečně zrodila myšlenka vybudovat zimní stadion s umělou ledovou plochou. První návrhy počítaly s destinací u právě vznikajícího Masokombinátu. Na mražení ledu by se totiž mohly využít kalorické přebytky jeho chladíren. Začaly se provádět první zemní práce, ovšem celý projekt byl posléze pro řadu nevýhod plynoucích z umístění zastaven a přehodnocen. Nakonec bylo definitivně rozhodnuto postavit stadion na bývalém sokolském cvičišti u výstaviště.

Zde se začalo budovat roku 1957. Na první práce, například vytvoření betonové plochy a základů, schválil městský národní výbor pro Spartak, jež byl v počátcích stavebníkem, 50 000 korun. O dva roky později přešla stavba přímo pod město a řídila ji speciální komise. Karel Procházka, který měl výstavbu na starosti v sedmdesátých letech, vzpomíná, že… „už koncem padesátých let bylo v dřevěné boudě u staveniště složené kompletní chladící zařízení. Než ale mohlo být instalované, bylo odvezené jinam.“ Hlavním důvodem, proč se stroje „zapůjčily“ Naftovým dolům do Hodonína, tehdy totiž bylo zjištění Ústředního výboru československého svazu tělesné výchovy, že se v Písku buduje stadion s umělou plochou. A to bylo v té době zakázané. Práce se musely zastavit a na betonu s mantinely se další čtyři sezóny hrálo pouze tehdy, když mrzlo a mohl se poléváním vytvořit přírodní led.

Písečáci se dočkali až v roce 1964. Podmínkou povolení dalšího pokračování stavby však bylo použití experimentálních umělohmotných trubek. V zimě téhož roku se ještě nestihlo vše dokončit, po drobných zádrhelech tak byl zimní stadion slavnostně otevřen až 30. prosince 1965. Ovšem nemohlo být vybráno lepší datum. Zrovna se totiž hrálo derby krajského přeboru Dukla – Spartak. Vyhráli vojáci 7:0. Tak jako tak, od té doby si na břehu Otavy stojí druhý zimní stadion v jižních Čechách (České Budějovice jej měly už od roku 1946).

Nadšení brzdil fakt, že v prvních letech fungování stadionu ještě nebylo zcela vybudované zázemí pro samotné hokejisty. Hráči Spartaku, potažmo Jitexu, například přežívali v celkem nedůstojných podmínkách. Šatnu přímo u ledu měla k dispozici Dukla, její rival oplýval prostorem o rozměrech 6x3 metry umístěným zhruba jako současná ošetřovna. Do víceposchoďové místnůstky bez hygieny a vysoušení, se musel natěsnat celý tým. „Uprostřed šatny byl nosný sloup tribuny, pak schůdky do další části a z ní se chodilo do sprchy. Měli jsme jedinou sprchu pro celý tým,“ popisuje dnes nemyslitelné prostředí Josef Talián, tehdejší brankář Jitexu.

A mládež? „Zezačátku jsme se převlékali v drátovně, což byl bývalý mlýn naproti staré městské elektrárně. Topili jsme tam nafťákama. Jako dorostenci jsme pak byli v letňáku. Vždycky jsme se oblíkli, vzali brusle do ruky a došli k ledu. Sprchy nebyly vůbec, koupali jsme se až doma,“ popisuje tehdejší situaci Karel Procházka.

Přípravu ledu na podzim 1968 bylo možné díky novému kompresoru zahájit už kolem poloviny října. Z Loun byla pořízena rolba, takže definitivně odzvonilo hrablům a košťatům, navíc se vyztužily mantinely. Jen ty šatny! Ty se přistavěly až před sezónou 1972/73, kdy se navíc během rekonstrukce chladícího zařízení vyměnily nevyhovující plastové trubky za kovové. Roku 1968 také zmizely zpoza staré atletické tribuny, která byla zpočátku ponechána u ledu, statné lípy, které vrhaly příjemný stín jak na kluziště, tak na přilehlé tenisové kurty. Za zmínku jistě stojí, že než se tak stalo, „česaly“ se stromy na podzim vrtulníkem(!), aby se veškeré listí najednou sfoukalo z větví a neznečišťovalo ledovou plochu. To připomíná dnes možná už opomíjenou skutečnost – totiž že velkou roli hrálo při zápasech v dřívějších dobách počasí. Nebylo výjimkou, že během utkání hustě sněžilo. Těmto nepříjemnostem v Písku odzvonilo v první polovině sedmdesátých let, kdy dostal stadion k padesátému výročí hokeje ve městě střechu. Pak už se na hokejisty při zápasech nesypal sníh a nefoukal vítr.

Dejme slovo opět Karlu Procházkovi… „Bylo potřeba udělat betonové základy pro konstrukci střechy a schody na stání, které jsou za jednou z branek. Jenže na ty jsme neměli prefabrikáty. Museli jsme tedy sehnat velkou formu na ty kvádry. To se sice povedlo, forma ale byla poškozená a musela se nejprve opravit. Potom nám zase chyběl domíchávač na beton, abychom všechno stihli. Kdyby se nám to nepodařilo, Plzeňáci, co měli montovat tu konstrukci, by odjeli a než by se všechno v tehdejších poměrech znovu vyřídilo, trvalo by to tak pět let. Zrovna se tenkrát stavělo silo v Záhoří, a protože se jednalo o státní akci, panoval zákaz vzít si odtamtud byť jen jediné kolečko betonu. Načerno jsme ale nakonec jeden domíchávač získali a všechno dopadlo dobře.“ Roku 1974, sedmnáct let po zahájení výstavby, bylo konečně hotovo. „Dříve jsme si z toho dělali srandu, že máme rekordní zimák – tak dlouho se totiž žádný jiný nestavěl,“ usmívá se i po letech Václav Hach, bývalý činovník písecké mládeže. Aby byla magie sedmnáctek dovršena, otevíral se zastřešený stadion sedmnáctého listopadu sedmnáctým ligovým derby Jitex -Dukla (VTJ).

Úplně dokončen však byl zimák až v září 1982, do té doby stále ještě jeho tribuny a okolí připomínaly staveniště. Budovaly se totiž odděleně, každá zvlášť, protože město mohlo na výstavbu ročně přispívat pouze určitou finanční částkou. A ruku k dílu přikládal, kdo mohl a chtěl. Hráči Jitexu dokonce svou pomoc zaplatili jednoročním sestupem do krajského přeboru, protože kromě herních problémů jim v sezóně 1978/79 určitě nepřidalo, že místo letní přípravy jen zedničili.

Než byly veškeré ochozy (na které se podle dnešních oficiálních údajů vejde 4200 diváků) hotové, zakrývaly boční stěny obrovské pospojované plachty, zapůjčené od vojáků. Ono budování a konečné dolaďování podoby stadionu bylo vůbec zajímavé. „Nevedl to žádný stavbyvedoucí, jen já a Karel Procházka, který si tehdy dodělával průmyslovku,“ vzpomíná Jan Slabý, jenž chod hokejového stánku dlouhá léta řídil. „Kolem stavby šaten byly velké tahanice a třeba vchod do nynější šatny áčka jsme dokonce už zazdili a pak zase hned vybourali,“ dodává. Brzy poté se zúžila ledová plocha, aby vznikl větší prostor pro střídačky a hlasatelnu, a mantinely se pomocí nové technologie dokonaleji zahnuly v rozích hřiště.

Zimní stadion patřil od svého vzniku městu a byl spravován Městskými (Technickými) službami. Po roce 1989 přešel pod krajskou správu tělovýchovných zařízení a město jej pak odmítalo vzít zpět (na rozdíl třeba od plaveckého stadionu). Roku 1992 převzal zimní stadion klub, který s ním však nedokázal správně hospodařit a v červnu 1996 jej tedy město převzít zkrátka muselo. Oddílu zůstaly jen některé okolní objekty, jejichž prodejem byly v dobách největší finanční nouze mořeny statisícové dluhy. Následně proběhly rekonstrukce mantinelů, ledové plochy včetně jejího zúžení a izolace oddělující ledovou plochu od podloží. Později přišel na řadu střešní plášť. Sportoviště se dokázalo vzpamatovat i z ničivých záplav v srpnu 2002, regulérní provoz byl obnoven už koncem září. Opravu si však vyžádala severní tribuna a vodou poničené omítky. V posledních letech proběhla rekonstrukce výměníkové stanice a rozvodů a strojovna získala nový odpařovací kondenzátor. Před sezónou 2007/08 se uskutečnila rozsáhlá inovace technologického vybavení strojovny, péče byla věnována i střeše. V základních rysech ale stojí písecký zimní stadion na svém místě nezměněn už přes čtyřicet let, od jara 2007 navíc nese jméno nejvýznamnějšího sponzora klubu – podniku S.N.O.P.

Zbývá dodat, že po Stanislavu Němečkovi, který byl prvním ředitelem do provozu uvedeného stadionu, nastoupil v roce 1975 na jeho místo Jan Slabý, který svou funkci, spojenou s účastí na vedení civilního a později sjednoceného klubu, vykonával až do roku 1997. Od té doby zimáku šéfuje Antonín Řehoř.