Menu Další Zavřít Zavřít
Pohled do historie
     13.7.2007       František Suchan

Trénovat vojenský tým…

…to nebyla právě jednoduchá práce. Zatímco běžný hokejový trenér si v rámci možností sestaví podle svého přání vlastní kádr, koučové vojenských oddílů museli rok co rok čekat, co za nové tváře nadějných dorostenců jim bude k dispozici. A pak rychle hledat a zkoušet, koho si ve výběru ponechat a koho poslat nižším instancím. Žádná možnost reakce během sezóny.
A hráči? Tým poskládaný z ani ne dvacetiletých dorostenců se týden co týden střetával s klasickými hokejovými mužstvy, v nichž nastupovali i ostřílení veteráni. Musel bojovat a být rychlejší. Na jednu stranu neměli mladící nárok na prémie za výhry ani na jiné výhody civilních, „obyčejných“ hokejistů, na stranu druhou načerpali neocenitelné zkušenosti, které často uplatňovali v juniorských reprezentacích a v pozdější kariéře nezřídka minimálně v nejvyšší lize nebo národním týmu.

„Účelem všech Dukel je neúprosné střídání stráží a trénovat vojenské mužstvo má své výhody i nevýhody. K plusům patří jasné pravomoci trenéra a dobré tréninkové podmínky. Nevýhodou je, že Dukla je přestupní stanicí, hráči stále odcházejí a přicházejí. Třeba v uplynulé sezóně hrála polovina našeho kádru druhou ligu vůbec poprvé,“ polemizoval nad svou úlohou dlouholetý vůdce píseckých vojáků Zdeněk Fiala v roce 1967. „Nikdy nevím, co mi v létě dorazí za nováčky, jaké budou mít přednosti a nedostatky. Proto musím stavět bezpodmínečně na jednom – na fyzické zdatnosti,“ řekl. Vojenská povinnost trvala dva roky a stejně tak dlouhou dobu tedy v Duklách vydrželi jednotliví hokejisté. Pravidla byla jednoduše a jasně daná. První sezóna, druhá a pak zpátky do svého mateřského oddílu. A i přesto písecký klub, který dlouho patřil k té lepší armádní společnosti, stačil posbírat se silnými ročníky řadu vavřínů. Od postupu do druhé ligy na jaře 1966 přes boje v kvalifikaci o první ligu o čtyři roky později až po úspěšná léta v I. NHL pod hlavičkou Dukly Jihlava B.

Písecký vojenský oddíl měl navíc docela výsadní postavení. Povolávací rozkazy pro mladé hokejisty si totiž během značné doby své existence volil v jakési obdobě zámořského draftu hned po ligových klubech z Jihlavy a Trenčína. To v praxi znamenalo, že místní trenéři měli ve většině případů z čeho vybírat. Na druhou stranu, jako béčko Jihlavy (1978 – 87) mohlo písecké mužstvo definitivně stavět svůj kádr až v létě. Významnou sezónou pro vojenské oddíly byla i ta mezi léty 1986/87, kdy se zrušila povinnost nasazování dvou 19tiletých hráčů v každém utkání I.NHL. To v praxi znamenalo, že tito mladíci dostávali méně prostrou a na vojnu chodili s menším počtem zkušeností.

Mimo Zdeňka Fialy byl místní velkou trenérskou personou jeho pozdější následovník Václav Červený. Ten chtěl se svým týmem hrát po vzoru pražské Sparty a je pravdou, že písecký celek praktikováním Bukačova stylu založeném na obraně pozvedl na vyšší úroveň. Od sezóny 1980/81 tak i díky tomu, co dovedl vyždímat z vojenského kádru, vedl s Jozefem Golonkou juniorskou reprezentaci. V ní tak měl možnost vést řadu hráčů, kteří pod ním nastupovali v Dukle Jihlava B.

Mimo Zdeňka Fialy a Václava Červeného Duklu trénovali také například Karel Pražák, Jan Hrbatý, Zdeněk Beneš, Bohumil Kinkor nebo Josef Bruk.

Každý rok měli Písečtí – tedy ti, kteří přáli „polívkářům“ - své nové hvězdy, oblíbence a tahouny. V začátcích to byl třeba obránce František Vápeník, sehraní Budějovičáci Václav Ruprecht s Luďkem Papouškem nebo Vladimír Zeman či Jaroslav Kofent. Stabilním gólmanem při druholigové premiéře se stal Jaroslav Čejka, který později zakotvil v „konkurenčním“ Jitexu, o postup do kvalifikace o první ligu se zase skvělými výkony v brankovišti podloženými obdivuhodnými statistikami zasloužil Brňák Jiří Cenek. Góly sázeli v nejlepších sezónách Petr Opačitý, František Bulis, Miloš Edelman (také se do Písku později vrátil) nebo Milan Bartoň (ten dal Karlovým Varům v soutěžním klání – 18. kolo sezóny 1972/73 - pět branek!). V dalších obdobích váleli třeba Petr Hubáček, Otakar Janecký, Václav Baďouček, Jaroslav Hauer, Stanislav Mečiar, Jiří Hudler st., Libor Dolana, Milan Kosejk, Rudolf Suchánek nebo Kamil Kašťák, Leo Gudas, Jaroslav Nedvěd, Radek Bělohlav, David Pospíšil či brankáři Oldřich Svoboda a Roman Turek.

A těm starším z nich, pokud na sobě právě měli zelené sukno, velela dlouhá léta osobnost, jejíž věhlas je mezi pamětníky téměř legendární – pověstný Josef „Dědek“ Růt, jinak armádní major a vedoucí mužstva, který měl mladé hokejisty na starost. Pod jeho velením se vojáci také významně podíleli na výstavbě zimního stadionu. „Dědek kluky vždycky neskutečně seřval, protože dělali samé průšvihy. „Vopušťák byste chtěli? Nakopat vás do prdele!“ to bylo slyšet po celém výstavišti,“ vypráví pobaveně Karel Procházka. „Kluci ale říkali, že dokud řve, tak je to dobré. On se pak uklidnil, řekl ‚ukliďte kabinu a jeďte‘ a bylo všechno v pořádku. Jakmile ale mluvil potichu, bylo zle. To už si každý bral deku a šel rovnou do basy,“ dodává.

Protože dvacetiletí mladíci prostě vylomeniny dělají neustále, měl major Růt – a spolu s ním další pracovník klubu, kapitán František Suchan – pořád co na práci. Vždycky prý vymýšleli, jak své svěřence vysekat z problémů, když něco provedli (například se zapomněli ve své oblíbené hospůdce Moravanka). Zavolali tady, zavolali támhle a vždycky to nějak dopadlo. Jen Jiří Kolar, talentovaný střelec, podílející se na úspěchu ze sezóny 1969/70, skončil vinou své morálky před dalším ročníkem namísto v sestavě v sabinovském vězení.

Když už byla řeč o Františku Suchanovi - to byl stejně jako „Dědek“ Růt člověk neuvěřitelně zapálený pro hokej. A podle Karla Procházky i „koumák“: „To Dukla hrála někde venku a rozhodčí je neuvěřitelně zařízl. Prohráli. Suchan ale sedl, napsal dopis na sekci a rozhodčího pochválil za dobrý výkon. Honza Slabý se divil, proč to dělá, a on mu hned vysvětlil, že až jednou ten rozhodčí Duklu poškodí v době, kdy o něco půjde, bude písecká stížnost braná vážně a on si to odskáče. Tohle udělal několikrát za sezónu a je pravda, že rozhodčí to všichni věděli a dávali si pozor,“ chválí praktiky dlouholetého sekretáře vojenského oddílu, kterého si jeho bývalí spolupracovníci pamatují jako chodící studnici vědomostí o píseckém hokeji. „Byl nejvýraznější postavou Dukly,“ potvrzuje sám zmíněný Jan Slabý, bývalý hráč, trenér i funkcionář Jitexu.