Šimon Hrubec sní o šampionátu dvacetiletých, v další sezoně by se rád usadil v první lize

Jaké byly vaše hokejové začátky?

S hokejem jsem začínal ve Vimperku jako útočník, když mi bylo pět let. Poměrně brzy jsem se ale setkal s určitými zdravotními komplikacemi a paní doktorka mi tehdy dala na výběr: Buď skončíš s hokejem úplně, nebo jdi do brány, tam se moc hejbat nebudeš. Prakticky hned na začátku kariéry jsem tak měl před sebou těžké rozhodování. Táta mi navíc řekl, že na brankářskou výstroj nemáme peníze. Pamatuji si, jak tehdy povídal, že hokej není jediným sportem na světě a začalo se u nás mluvit o cyklistice nebo lyžování, které táta sám dříve provozoval. Já si ale stál za tím, že chci hrát hokej. Doma jsem měl tenkrát čerstvě nový Playstation a tak jsem ho vzal, šel za tátou s tím, aby ho prodal. Dneska má podobnou hračku pomalu každý, ale tenkrát to byla rarita a pěkně drahá. Zezačátku na mě nechápavě koukal, ale pak Playstation odnesl a vrátil se s mojí první brankářskou výstrojí.

Protože ve Vimperku nebyl speciální trenér pro gólmany, začal mě trénovat sám táta. Tak jako já začínal v bráně, tak i on začínal coby trenér. Studoval různé materiály, sledoval videa související s touto činností a jezdil třeba také pozorovat hokejové kempy, aby mi mohl v začátcích co nejvíc pomoci. Určitě to se mnou neměl lehké, ale odvedl perfektní práci.

Ve Vimperku jsem byl jediným gólmanem a tak jsem měl odchytáno nespočet zápasů. Navíc jsem nestál za příliš kvalitním mužstvem, takže na mě šlo v během utkání třeba i 80 střel. Tohle mi ale hodně pomohlo a posunulo mě to v hokeji dál. V sedmé třídě se objevily tři nabídky. Zájem byl v Budějovicích, Pardubicích a ze strany Slavie. Budějovice pro mě byly nejblíže, takže rozhodnutí se nakonec přiklonilo právě k nim. Čekalo mě něco naprosto odlišného a nového. Byl jsem na intru, učil jsem se, jak jezdí MHD a tak podobně. Začátky pro mě nebyly vůbec jednoduché a mnohdy jsem po večerech brečíval na pokoji. Ve Vimperku jsme měli tréninky třikrát do týdne, v Budějovicích dvakrát denně. Jak po fyzické, tak po psychické stránce jsem si tehdy sáhnul úplně na dno, ale brzy jsem se s tím srovnal a nakonec to bylo jenom k dobru. Utužilo mě to a posílilo.

Když se tedy zeptám na oblíbené trenéry, je asi jasné, kdo bude mezi nimi figurovat…

Rozhodně. První místo patří tátovi. Jak jsem říkal, on mi pomohl nejvíc. Velice rád bych zmínil také pana Gulu.

Jaké máte hokejové vzory?

Z NHL to bude Henrik Lundqvist z Rangers a z české extraligy jednoznačně Roman Turek. Obdivuji jeho profesionální vystupování a chování.

Nejhezčí hokejové okamžiky?

Je toho více, na co rád vzpomínám. První věc, která mě napadá, to je vítězství na mistrovství ČR v osmé třídě. Velkými okamžiky pro mě byly také letošní nájezdy v extralize, účinkování v první lize nebo postup v Písku.

Nedávno jste maturoval, mám pravdu?

Je to tak. Úspěšně jsem dokončil studium na Gymnáziu olympijských nadějí, takže teď se chci plně věnovat hokeji. Možná ještě zkusím tělovýchovnou fakultu, ale beru to tak, že hlavní cíl, tedy maturitu, už jsem si splnil. Tohle bude jenom něco navíc.

Ani nevím, jak bych to popsal. Nechci říct, že by to bylo přímo fiasko, ale dopadli jsme hodně pod očekáváním. Sezónu předtím jsme skončili asi čtvrtí a navazovat na podobný výsledek není jednoduché. Naše hra byla hrozně křečovitá a hráli jsme až příliš odevzdaně. Nerad bych někoho z neúspěchu vinil, to rozhodně nechci. Chyběla vůdčí osobnost, která by tým pozvedla. Nedařilo se týmu a nedařilo se ani mě, takže i moje pocity byly všelijaké.

Přišly ale světlejší okamžiky, třeba první liga v Táboře…

Za to vděčím především panu Stárkovi. Už sezónu předtím se mnou jednal a ptal se mě, jestli bych si na první ligu troufnul. Z jeho slov vyplývalo, že bych mohl dostat šanci a do Tábora si mě posléze opravdu vytáhnul. Takhle to vypadá jako dlouho promýšlená věc, nabralo to ale velice rychlý spád. Jednou mi totiž zavolal a povídal: Šimone, zítra hrajeme proti třetímu týmu tabulky. Přijeď a budeš chytat.

Takhle vklouznout do nové soutěže, navíc zápasem proti jednomu z lídrů tabulky, to asi nebyla jednoduchá situace....

Asi by mi to nikdo nevěřil, ale cítil jsem se maximálně uvolněně. Přišla tehdy bohatá návštěva, já byl ale naprosto v klidu. Soustředil jsem se pouze na vlastní výkon a nakonec se ten zápas povedl snad nejlíp, jak jen mohl. S Olomoucí jsme vyhráli na nájezdy a já v tom zápase pustil pouze jednu branku. Byla to pro mě povedená premiéra a moc jsem si nájezdové vítězství společně s fanoušky užíval.

V uplynulé sezóně to ale rozhodně nebyly jediné nájezdy, které se povedly. Získal jste přece daleko cennější skalpy. Vychytal jste Richarda Krále nebo Viktora Ujčíka…

Tohle se samozřejmě poslouchá velice pěkně, bylo ale také několik hráčů, kteří mi při nájezdu nedali šanci. Ne nadarmo se říká, že nájezdy jsou vabank.

Jaký byl hlavní recept na neúspěšné střelce?

V Táboře mi v tomhle směru hodně pomohl Luboš Rob. Ten měl hráče dokonale přečtené a přesně věděl, kdo si jakou kličku dovolí. Především u starších zkušenějších hráčů jsem tedy věděl, na co si počkat a většinou to opravdu vycházelo. Akorát ten nájezd proti Viktoru Ujčíkovi, tam jsem měl štěstí, že i když jsem se přemístil pozdě, trefil mi lapačku.

V závěru sezóny se objevila nabídka z Písku. Řada hráčů ve vaší pozici by mohla brát druhou ligu jako krok zpátky, jak jste to vnímal vy?

Já to bral jako novou zkušenost s dospělým hokejem. Hráč to jako krok zpátky brát může, ale pro mě jako pro gólmana to bylo něco navíc. Než abych dohrával sezónu v juniorech, rozhodl jsem se pro Písek. Hráči jsou ve druhé lize zkušenější, jejich střely jsou tvrdší a pro mě tohle všechno byla velice platná zkušenost.

Bral jste působení v Písku také jako možnost prodloužit si sezónu? Přece jenom Písku se nakonec pořádně natáhla…

Samozřejmě jsem chtěl chytat co nejdéle, abych byl stále na očích. Písek měl navíc své ambice a uspět s týmem, to pro mě bylo také určitým lákadlem.

Tam se zranil Michal Pinkas a najednou jsem byl v bráně já. Opět jsem byl ale naprosto v klidu. Věděl jsem, že mám před sebou velice silný tým a ničeho jsem se nebál. První zápas ale nedopadl dobře a my v prodloužení smolně prohráli. Pak jsem určitý tlak s ohledem na cíle týmu začal tak trochu pociťovat. Nakonec jsme ale svoji sílu potvrdili a sérii zvládli lépe než soupeř.

Pak nastala kvalifikace, kterou Písek zvládnul takřka bez zaváhání. Jak jste si poslední postupové krůčky užíval?

Diváci byli během rozhodujících zápasů výborní, i když je pravda, že incident z finálové série byl pro tým nepříjemný. Fandění je krásná věc, ale nesmí to ublížit týmu, což by si každý měl uvědomit. Neříkám, že se tenkrát prohrálo vyloženě kvůli fanouškům, jistý podíl tam z jejich strany ale bohužel byl. Teď už to není třeba blíže rozebírat, hlavně, že jsme vyhráli a následně postoupili. Jinak jsem si samozřejmě atmosféru užíval. Je to parádní pocit, když se ze zaplněných tribun ozývá vaše jméno.

V Budějovicích vám koncem sezóny vypršela smlouva a v souvislosti s vaší osobou se mluvilo o možném odchodu do ciziny. Jak to vypadá nyní?

Objevila se nabídka odejít do Ameriky a chytat v juniorské soutěži. Nakonec jsem se ale rozhodl, že zůstanu v Českých Budějovicích, kde jsem nedávno podepsal dvouletou smlouvu.

Předpokládám, že letní přípravu jste tedy absolvoval vedle hlavního mužstva HC MOUNTFIELD, jehož hlavním trenérem je František Výborný. Říká se, že tento trenér praktikuje svým svěřencům opravdu kvalitní tréninkové dávky. Je to tak?

Ano. Myslím, že tým má solidně natrénováno. Věřím tomu, že se to v průběhu sezóny také projeví.

Teď tedy následuje zasloužené volno?

Přesně tak. Příprava v pátek skončila a teď nastává třítýdenní pauza, během které bych chtěl odpočinout u sportů jako je tenis, squash, volejbal nebo golf. To je pro mě nejlepší relaxace.

V průběhu letní přípravy jste se objevil v nominaci na přípravný kemp reprezentačního týmu do dvaceti let. Můžete to trochu přiblížit?

Dohromady jsem se podíval na dvě akce. Na té první se začátkem června sešli reprezentační brankáři od šestnácti do dvaceti let. Bylo to týdenní soustředění v Liberci, které bylo zaměřené na speciální cvičení pro gólmany. Minulý týden jsem pak byl v Mladé Boleslavi na přípravném kempu dvacítky a bylo to úžasné. Tahle pozvánka ve mně vzbudila obrovskou motivaci a doufám, že jich bude během sezóny více. Rád bych v reprezentaci setrval co nejdéle.

Předpokládám, že hlavní cíl do další sezóny je tedy jasný. Poprat se o místo na konečné soupisce pro šampionát v Buffalu…

Jak jsem říkal, možnost zachytat si ve dvacítce, to je pro mě obrovská motivace. Kdybych se mohl podívat na šampionát, bylo by to pro mě splnění jednoho z velkých snů. Šance určitě žije.

A co další cíle do dalšího ročníku?

Chtěl bych si vybojovat pozici hlavního brankáře v první lize. Pak by byly větší i moje šance k tomu, abych se dočkal mistrovství světa.