Jakub Kovář: Nečeká mě vůbec jednoduchá sezona

Dalo by se říci, že v uplynulých měsících došlo ve vašem životě k několika podstatným změnám. Tou nejprobíranější je pravděpodobně vaše nové angažmá v ruském Čerepovci. Jaká jsou vaše očekávání, a vytyčil jste si už nějaké cíle, kterých byste v novém působišti rád dosáhl?
Je pravda, že v poslední době bylo těch změn v mém životě opravdu hodně. Po sportovní stránce je to právě změna působiště, přičemž jsem tak trochu doufal, že bych se konečně mohl dostat do týmu, který bude mít velké ambice. Původně jsem měl téměř podepsanou smlouvu s jedním z nejlepších týmů KHL, nicméně i v klubech dochází ke změnám a tato konkrétně zapříčinila, že z mého působení v něm nakonec sešlo. Zkráceně se jednalo o to, že se do klubového vedení dostal člověk, jenž měl prý špatné zkušenosti s českými hokejisty. Bohužel pro mě jsem v době, kdy už bylo takřka počítáno s tím, že za daný tým budu hrát, odmítl další tři nebo čtyři nabídky, takže Čerepovec na mě poté víceméně zbyl. Žádná velká očekávání tudíž nemám. Vím, že mě nečeká vůbec jednoduchá sezona, pročež jsem se na rozdíl od předchozích let – a to i z rodinných důvodů – rozhodl nejet na mistrovství světa a věnovat co nejvíce času přípravě na novou sezonu, abych se pokud možno připravil co nejlépe a svými výkony si do budoucna třeba řekl o místo v nějakém lepším týmu.

V souvislosti s vaší letní přípravou, kterou jste se rozhodl absolvovat zde v rodném Písku, byla častým předmětem diskuze i změna dosavadního stylu chytání, k níž jste se odhodlal. Co vás k této myšlence přivedlo a jak se vám ji daří realizovat?
Hlavní problém spočívá v tom, že se hokej neustále zrychluje a vyvíjí. Já jsem celý život chytal takovým stylem, který jsem se sám naučil a byl mi do určité míry vlastní. Zkrátka jsem na sobě poznal, že budu potřebovat pomoc, zejména po té technické stránce, abych z toho, co umím, dokázal vytěžit mnohem víc, než doposud. Pustil jsem se do toho s kamarádem a kolegou Vaškem Pipkem. Pevně věřím, že se ty dva a půl měsíce tvrdé práce v té nadcházející sezoně projeví a zároveň doufám, že na jejím konci budeme oba rádi, že jsme do toho šli, a že do toho třeba půjdeme příští rok znovu.

Právě Václav Pipek se prý stal vaším novým osobním trenérem, je to pravda?
Ano, je to tak. Mě samotného by jen stěží napadlo, že někdy budu mít osobního trenéra, zní to děsně profesionálně, ale v praxi to chodí tak, že v KHL podepisujeme smlouvy pouze na deset měsíců, další dva jsme vlastně bez práce a letní přípravu si tím pádem musíme obstarat sami. Není to jako v extraligových klubech, kde jsou hráči placení celý rok a přípravu tím mají danou. Proto jsme se na konci sezony domluvili na tom, že to spolu prostě zkusíme.

S jeho činností jste tedy musel být velmi spokojen. Jak vaše spolupráce probíhala?
Musím říct, že jsem velice spokojený. Vašek pro mě vymyslel a udělal 99 procent přípravy, za což jsem mu opravdu hodně vděčný. Zhruba devět týdnů jsme doslova dřeli jako koně, tak snad se nebude muset za mé výkony stydět a celkově vzato bude znát nějaký ten pokrok. Chtěl bych, abychom z toho ve výsledku měli oba dva dobrý pocit.

Pod jeho vedením proběhl na píseckém zimním stadionu letní kemp pro brankářské naděje, kterého jste se rovněž zúčastnil. Mohl byste popsat svou roli a říct, jaký dojem ve vás akce zanechala?
Vzhledem k tomu, že se mi nedávno narodilo miminko, jsem v první řadě vlastně „přeprosil“ svého nového zaměstnavatele, aby mě na zbývajících čtrnáct dní přípravy v Rusku uvolnil, abych mohl být doma. Samozřejmě s tím, že jsem využil toho, že v Písku už je led. Shodou okolností tu měl Vašek kemp s brankáři, což je podle mě super, tak jsem se s nimi došel ještě třikrát sklouznout, abych neměl tak dlouhou pauzu před tím, než na led nastoupím tam.

Zhruba před měsícem se vám narodil syn Tobin. Ačkoliv je to zatím předčasné, napadlo vás už, zvláště poté, co jste tady předával zkušeností mladším, že by v budoucnu mohl kráčet ve vašich šlépějích?
Představa je to samozřejmě hezká. I ta otázka se pochopitelně nabízí. Téměř všichni si myslí, že budeme mít z kluka malého brankáře. Ale těžko říct jak poroste a jestli ho vůbec bude bavit sportovat. Popravdě si nejsem úplně jistý, zdali bych s ním ten hokejový život chtěl absolvovat celý znovu, protože život hokejisty není žádná legrace, ačkoliv se tak někteří domnívají. Zrovna teď mě čeká loučení s celou rodinou. Tři měsíce s nimi nebudu, což není vůbec jednoduchá věc. Fakt je, že když to u táty uvidí, asi těžko bude chtít dělat něco jiného, ale každopádně tohle necháme určitě na něm.