• Písecké hvězdy
• Nejúspěšnější Písečáci
• Profil Tomáše Švihovce
• Historie zimního stadionu

1. Písecké začátky

Budeme-li tvrdit, že Písek je jedno z tradičních hokejových měst, nebude to zase tak úplně od věci. Bruslařský klub zde vznikl už v roce 1876 a spolu se Sokolem se notně zasloužil sportovní uvědomění místních občanů. Když se do českých zemí roku 1892 poprvé dostaly hokejové hole, netrvalo pak na tehdejší poměry - a vzhledem k charakteru dobové novoty – ani příliš dlouho, než se toto sportovní vybavení objevilo i na jihu Čech. Co se týká přímo Písku, úplně první dochovaná písemná zmínka o nové hře (hokej se zrodil kolem roku 1875 v Kanadě) se nachází ve 47. čísle časopisu Otavan z roku 1902, který ji představuje a místnímu bruslařskému klubu doporučuje vzít v úvahu na valné hromadě. „Zavedením této hry, která jest vlastně jakousi náhradou tenissu, zavděčil by se zajisté bruslařský klub jak dámám, tak i členům. Mohlo by býti sestaveno několik mužstev a uspořádány býti pak zajímavé matche,“ píše se v dobové tiskovině.

VYŽEBRANÉ HOKEJKY
Kdybychom měli vyjmenovat vůbec první známou sestavu píseckých hokejistů, pak by nám na led defilovali brankář Ecker, za ním obránci (neboli dobově „backové“) Jaroslav Kovář a Eda Švihovec, na halvu, zaniklém postu, nastupoval Hain a do útoku se postavili Remar se Staňkem a Tomášem Švihovcem. Dalšími jmény, připomínajícími průkopnické doby, jsou mimo jiné kromě Karla Procheho i pánové Jiran, Hašek, Kokrda, Špirhanzl, Michálek, bratří Jiří a Rudolf Slabové a řada dalších, o nichž možná ani není nikde písemná zmínka. Nutno dodat, že řada ze zmiňovaných si svými výkony vysloužila i působení v předních českých klubech té doby.

Když si hokejoví nadšenci ustanovili na podzim 1924 svůj hokejový odbor SK, zažádali tehdejší československý hokejový svaz o poskytnutí oficiálních pravidel bandy. V odpovědi stálo, že v záměrech Svazu je podporovat rozvoj „kanady“, nikoliv hokeje s míčkem. Písečtí tedy využili situace a od Svazu, který toho času soupeřil s konkurenčním ústředím pod názvem Associace o každého člena, doslova vyškemrali šest speciálních holí na hru s pukem. Za oplátku se stali jeho součástí.

Ono totiž i přesto, že už tehdy národní mužstvo sbíralo s malým kotoučem úspěchy po světě, bylo mimo Prahu stále ještě mnohem více provozováno bandy. Důvod byl prostý – náklady na vybavení. Od hráčského ošacení přes pevnější mantinely (obojí muselo odolat tvrdším a rychlejším nárazům puku) po mnohem více specializované hokejky. Písek se tak stal jedním z propagátorů nové, a hlavně rychlejší, pohlednější a divácky oblíbenější linie hokeje na českém venkově. Svůj první zápas v této disciplíně sehráli hráči SK šestadvacátého prosince 1924. Jak jinak než proti Strakonicím tehdy nastoupili (už v ryze hokejovém rozestavení bez halva) K. Proche – O. Špirhanzl, E. Švihovec – J. Kovář, J. Jrian a T. Švihovec. Náhradníky byli J. Remar a O. Michálek. Domácí Strakoňáci vyhráli 4:1, když jedinou – a první píseckou „kanadskou“ - branku hostí zaznamenal Eduard Švihovec.

A ještě jedno poprvé, které je třeba zmínit – prvním mezinárodním utkáním v Písku bylo 20. 2. 1938 střetnutí SK s reprezentací Rumunska. Domácí zvítězili 5:3.

Prvenství v provozování bandy hokeje (předchůdce hokeje kanadského, hraný na ledě s míčkem) drží Strakonice se svým rokem 1908. O několik let později se hrálo už i v Českých Budějovicích. Začátkem války se potom ze Zbraslavi do Písku přesunul jistý ing. Karel Proche, jenž se časem ukázal jako velký propagátor nového sportu. Vlastnil dvě hokejové hole, s nimiž se také po zimách, které ledovým hrám příliš nepřály, vydal koncem roku 1917 na rybník Hánovec. Hokej se zalíbil a brzy už se po ledě proháněli se zahnutými větvemi další průkopníci, vesměs tenisté. Ti si brzy zakoupili pravé hokejky a po trénincích na Šarláku a na řece u plovárny čekal na odvážné písecké borce první zápas…

Mistry Čech byli v té době (1923) Strakoničtí, kteří své nové kolegy pozvali změřit síly na vlastní kluziště. Hokejisté z Písku si před utkáním dali (poprvé!) řádně vysvětlit pravidla, aby pak v té době suverénní tým porazili 4:3. Psal se 20. leden 1924 a do strakonické branky už se trefila i pozdější největší písecká hokejová osobnost první poloviny dvacátého století – útočník Tomáš Švihovec.

Bandy, předchůdce dnešní podoby hokeje, se ale ve městě studentů nestačil ani pořádně rozkoukat a už ho o rok později jej vystřídala tzv. kanada, tedy hra s gumovým toušem, s nímž přišla poprvé do styku slavná sedmička průkopníků českého hokeje roku 1909 v na turnaji v Chamonix. Písečtí nové návyky vstřebali mnohem rychleji, než mužstva zvyklá na původní hru s míčkem, a netrvalo dlouho, aby pro ně na jihu Čech nebyla konkurence (ačkoliv první utkání ještě ve Strakonicích prohráli 4:1). Ta se vyskytla až koncem dvacátých let, kdy v Českých Budějovicích vznikl AC Stadion.

SK Písek, vzniklý roku 1910 sloučením Bruslařského a Lawn-tenisového klubu, rozšířil 15. listopadu 1924 po schůzi v hotelu Dvořáček (dnešní Otava) oficiálně své aktivity i na led. Byl ustanoven “hockeyový“ odbor, který se zařadil do českého hokejového svazu. Představitelé se zavázali zřídit jedno kluziště přímo na hokej. Rozvoji ledové zábavy tedy už nic nebránilo. Ve třicátých letech se pak v Písku proháněli kromě členů elitního SK také zástupci dalších klubů, jako byly SK Union, SK Slavoj, TC Orinoko, DSK Sokol a mužstvo složené ze studentů místních škol. Tyto týmy sice nedosahovaly kvalit SK, přesto je jejich přínos k propagaci hokeje na celém Písecku neocenitelný.

Než byla v polovině třicátých let založena liga, hrály se pouze různé oblastní přebory a mistrovství turnajovým způsobem. SK Písek například třikrát vyhrál mistrovství jižních Čech a jednou (1929) se stal mistrem českého venkova. Skončil také před branami finále o mistra Čech roku 1930, kdy se proti tehdejšímu suverénovi LTC Praha, mistrovi Středočeské župy, nakonec postavil AC Stadion ČB, mistr venkova z této sezóny.

S odchodem několika borců včetně Tomáše Švihovce, mířícího do LTC v březnu 1929, písecký SK nijak neustupoval ze svých pozic. Na začátku roku 1932 mužstvo skončilo za Táborem druhé v nově ustanovené Jihočeské župě a o dva roky později pak stejnou soutěž vyhrálo. Navíc omlazení Písečáci porazili i LTC Pardubice a stali se opět mistry českého venkova. Na přebor republiky se už ale přes pražskou Slavii neprobojovali. Na pražské Štvanici tehdy hráči Písku alespoň poprvé okusili umělý led. Napřesrok skončili hokejisté SK v župě druzí za AC Stadion. Od sezóny 1935/36 už se potom jako předvoj plánované celostátní lize rozběhly po celém území republiky divizní soutěže, jejichž vítězové měli budoucí soutěž tvořit. Písek – už zase s Tomášem Švihovcem ve svých řadách - obsadil v jihozápadočeské divizní skupině druhou příčku a ligu tak od příští sezóny hrál Stadion.

2. Do ligy poprvé a naposledy

Přes zimu až do začátku jara 1937, zatímco českobudějovičtí sváděli souboje s těmi nejlepšími soupeři v Čechách, prokráčel SK Písek suverénně divizí a vybojoval si tak účast v dalším ročníku ligy, která se nově rozdělila na dvě skupiny. Písečtí byli zařazeni do té s označením A, kde se pak v zimě utkali s pražskými týmy LTC, I. ČLTK a HOVS, dalšími soupeři jim pak byly celky z Vítkovic, Mladé Boleslavi a opavský Troppauer EV. Hokejisté SK si vedli dokonce lépe, než jejich kolegové z Českých Budějovic, kteří ve skupině B obsadili předposlední šestou příčku. To Písek, vedený obávaným útokem bratří Rudolfa a Jiřího Slabových, dokázal před vlastním publikem porazit Mladou Boleslav a Troppauer a nakonec se usadil ve středu tabulky na čtvrtém místě. Spolu s I. ČLTK byl navíc jediným klubem, kdo při nepřízni počasí umocněné neochotou některých dalších mužstev sehrál všechna utkání. Nikdo se i vinou tohoto nešvaru nedivil, když liga vyhlásila po pouhých dvou odehraných sezónách krach. Obnoví se až po válce.

Během ní nebylo možno pomýšlet na změnu systému. Do roku 1943 se na jihu Čech alespoň pravidelně konalo jihočeské mistrovství. Nesmělo se však hrát pod umělým osvětlením, vyvstaly problémy s cestováním a navíc byl počet účastníků snížen na pouhé čtyři. Písek zvítězil roku 1942 (v té době pod názvem ČASK, ježto vznikl sloučením SK, ČAFK – dříve velkých rivalů - a TC Orinoko). Zimu nato skončil až čtvrtý a při obnovení celostátní soutěže na něho místo mezi elitou nezůstalo. Liga čekala České Budějovice a Tábor. Nic naplat, že další rok Písečtí opět slaví triumf a v první poválečné sezóně (během poslední zimy války se hokejová zápolení nerozběhla) ještě vyhrají nejvyšší jihočeské mistrovství. Do ligy se už nikdy nepodívají.

V dalších letech, kdy se neustále přeorganizovávaly systémy soutěží, písecký hokej chřadnul. Na začátku padesátých let se dokonce jednu zimu vůbec nehrálo. Na dlouho konečnou podobu dostala hokejová struktura až na přelomu padesátých a šedesátých let. Tehdejší obnovené písecké mužstvo pod názvem Spartak se mezi tím stačilo nadvakrát dostat do krajského přeboru. První úspěch se podařil v sezóně 1957/58. Následně museli Spartaku pomoct místní vojáci zapůjčením adekvátní výstroje, aby byl vůbec schopen kraj hrát. Hned po roce následoval pád zpátky dolů. A ačkoliv byl jediným silným soupeřem, který na Písecké v nižším patře krajského zápolení čekal, celek Milevska, nedařilo se naplňovat očekávání. Třetí, druhé a opět druhé místo, to byly tři roky, které musel Spartak skousnout, než se roku 1964 podařilo vyhrát západní skupinu I. A třídy a na další tři sezóny se usídlit v krajském přeboru, po první a druhé lize tehdy třetí nejvyšší soutěži.

3. Na scénu přicházejí vojáci

Dukla jako oddíl ledního hokeje vznikla v Písku poprvé roku 1953 a její kádr tvořili převážně místní fotbalisté, kteří si tak v zimě zpestřovali přípravu. Činnost klubu trvala pouhé dva roky až za další tři sezóny se činnost Dukly nadobro rozběhla ve formě, v níž pak víceméně fungovala více než třicet let, tedy jako vojenský hokejový oddíl. Základ prvního mužstva sice ještě opět tvořili fotbalisté, zbytek se však dával dohromady z různých vojenských útvarů, sloužících ve městě.

Dukla začala hrát okresní soutěž III. třídy, která jí ale hned v první sezóně existence byla malá. V následném roce prošla suverénně okresním přeborem i kvalifikací o I. A třídu, jak však uvádí kronika „v důsledku různých machinací nepostupuje.“ Písečtí se ovšem nepřízni funkcionářů postavili tím nejlepším možným způsobem – napřesrok si do puntíku přesně zopakovali výsledek dlouhodobé soutěže i kvalifikace a tentokrát už byla cesta do I. A třídy volná.

Mladý písecký výběr, který trénoval a několik utkání i odehrál na stadionu v Českých Budějovicích, však měl ještě větší ambice. Poradil si se soupeři typu Pelhřimova, Třeboně a Jindřichova Hradce a téměř bez ztráty kytičky vyhrál celou východní skupinu I. A třídy. V sezóně 1962/63 tak na Duklu čekaly boje v krajském přeboru, kde se dva roky nato setkala i se Spartakem. Po Vlastimilu Hajšmanovi, který se stal uznávaným rozhodčím, převzal trenérské otěže bývalý reprezentant Zlatko Červený a klub se začal zaměřovat i na výchovu mládeže. Cíl byl stanoven jasně – vybojovat pro Písek druhou hokejovou ligu.

Hned úvodní vystoupení v krajském přeboru se v návaznosti na předchozí strmé stoupání soutěžemi rovnalo dalšímu úspěchu. Dukla triumfovala se ztrátou pouhých tří bodů za remízu s Táborem a prohru s B týmem Slavoje České Budějovice a postoupila do kvalifikace, kde narazila na Spartak Čelákovice a Slavii Praha. První výsledek – výhra 6:2 nad Čelákovicemi, vlil Píseckým do žil vlnu optimismu. Ten však rychle vyprchal po třech shodných prohrách poměrem 2:3 v dalších utkáních. Postup se na rok odkládal.

Sezóna 1963/64 přinesla posílení kádru, v němž se objevili vojáci původem z bašt hokeje, jako byly Chomutov, Kladno a České Budějovice. Přesto Dukla v krajském přeboru obsadila až druhou příčku za Slavojem B. A přestože českobudějovičtí nemohli z kvalifikace postoupit, protože měli ve druhé lize svůj A tým, nepustila krajská sekce svazu Duklu do konečných bojů o druhou ligu. Napřesrok, v sezóně 1964/65 se – opět pod vedením mistra sportu Vlastimila Hajšmana – podařilo krajský přebor znovu vyhrát (Spartak skončil čtvrtý), cestu k vytyčenému cíli ale opět zatarasilo síto kvalifikace, v níž si Písečtí dokázali poradit pouze s Rožmitálem, oba duely s Litvínovem a pražskou Konstruktivou prohráli.

Zatímco vojáci v hokejové výstroji opět usilovali o postup a Spartak se jako tradičně držel v popředí tabulky, finišovaly práce na druhém zimním stadionu v jižních Čechách, který neměl stát nikde jinde, než na břehu řeky Otavy ve městě hokeji zaslíbenému – v Písku. Byl otevřen městským derby den před Silvestrem 1965.

Jako by vlastní stánek přinesl potřebné sportovní štěstí, na jaře 1966 se brány druhé ligy konečně po čtyřech letech čekání vojákům z písecké Dukly otevřely. V krajském přeboru zvítězili Písečtí s náskokem čtyř bodů na B-tým českobudějovického Motoru, jak se nově Slavoj přejmenoval, na rivala Spartak, který skončil třetí, dokonce shlíželi z výšky celých třinácti bodů.

Vedena nově milevským trenérem Zdeňkem Fialou, započala 24. 2. 1966 Dukla svou vítěznou cestu, když předtím na šestidenním soustředění její hráči dvoufázově trénovali na ledě a vyhráli veškerá přípravná utkání. Nevyzpytatelné Dynamo Unhošť, které bylo v podstatě B týmem Kladna, tak zákonitě odneslo skvělou píseckou formu devítigólovým výpraskem. Střelecký koncert domácích sledovalo dva a půl tisíce diváků. Už za tři dny však Dukla vystřízlivěla. V Praze na Štvanici s Motorletem B, ač podporována plnými autobusy fanoušků, padla poměrem 2:1. V Unhošti se navíc o týden později nepodařilo zopakovat výborný výkon z píseckého ledu a výsledkem byla pouze remíza 2:2. Šestého března - opět na novotou zářícím zimním stadionu - však vojáci odčinili obě zaváhání a přejeli Motorlet 4:0. S pěti body sice skončili na druhém místě kvalifikace, protože ale pražský celek nemohl do druhé ligy - kde měl svůj první tým - postoupit, slavilo se v Písku!

4. Druhá liga konečně i v Písku

SPARTAK NEJDŘÍV POD JITEX, PAK DO II. LIGY
Zatímco vojáci v barvách Dukly už sváděli boje ve druhé nejvyšší lize, hráči Spartaku dál válčili v krajském přeboru. Na doby, kdy se derby hrála s Milevskem nebo Hlubokou, vzpomíná tehdejší brankář Píseckých Josef Talián: „V Koštěhůlkách, jak jsme říkali Milevsku, byl kolem ledu nahrnutý sníh a na něm stávali lidi a při zápase cinkali řetězama. V Putimi zase, když hosté vyhráli, byli místní schopní vzít biče a hnát je v bruslích až na nádraží,“ směje se gólman, který dlouho chytával bez masky. „Až když mi později v Budějovicích rozpárali hlavu na šestnáct stehů a od brány ke střídačce byl pruh krve, udělali mi takovou škrabošku,“ vypráví a ukazuje inkriminované místo na svém těle.

Na zápasy se jezdilo nákladními auty, hokejisté sedávali pod plachtou na korbě. A v době, kdy finišovaly práce na zimním stadionu, musel Spartak cestovat téměř den co den za ledem do Českých Budějovic.

V krajském přeboru patřil civilní písecký klub, navazující na tradici původního SK, k lepším. Od postupu konkurenční Dukly o garnituru výše mu však podobné výsledky přestaly stačit a pokoušel se o stejný úspěch. Ten se přiblížil, jakmile se do ledního hokeje zapojil státní textilní podnik, sídlící ve městě. Roku 1966 byl totiž pod TJ Jitex Jiskra Písek hokejový oddíl převeden a výrazně se tak rozšířila stávající finanční podpora, jíž obstarával do té doby Kovosvit a Elektropřístroj.

Hned v následující sezóně vyhrál přejmenovaný celek s pětibodovým náskokem na Milevsko, ovšem v kvalifikaci o druhou ligu neuspěl. Měl stejně bodů jako postupující Sparta B a rozhodovalo skóre, hovořící v neprospěch Jihočechů. Písečtí alespoň získali zkušenosti, jež zúročili hned při další příležitosti. Ročník 1967/68 prošli bez porážky, během kvalifikace si poradili s pražskou Konstruktivou i Švermovem a rázem se ocitli po boku Dukly ve druhé lize. Vítězné tažení „druhého“ klubu, jemuž byl následně zkrácen název na TJ Jitex Písek, nalákalo i diváky na tribuny. V postupové sezóně chodilo „špulky“ podpořit na dva tisíce fanoušků. Od podzimu tak měl Písek dvojici mužstev ve druhé nejvyšší soutěži, tedy na vysoké úrovni. Začal zlatý věk místního hokeje.

Druholigovou premiéru si Dukla odbyla šestého listopadu 1966 na ledě dalšího nováčka – Slovanu Ústí nad Labem. Z prohry 4:2 se její hráči rychle oklepali a hned v prvním utkání před vlastním publikem roznesli Litvínovské béčko 9:1. Další působení vojáků v lize však přibrzdilo optimistický a možná až nad očekávání příjemný start. Sebevědomí jim hodně srazilo historicky první derby s Motorem, které Českobudějovičtí doma vyhráli více než jasně – 8:2. Sérii nelichotivých výsledků zastavilo až převálcování posledních Bohemians, které zároveň ihned odstartovalo úspěšnou sérii Dukly. Za oběť jí v odvetě padl i Motor. Výhru Píseckých 3:2 sledovaly na zimním stadionu více jak tři tisícovky diváků, i tehdy vcelku velká návštěva. Obyčejně na Duklu v prvních druholigových letech chodívalo příznivců kolem dvou a půl tisíc. Proti Chomutovu jich do ochozů zavítalo dokonce přes čtyři tisícovky.

Koncem ledna 1967 předvedl písecký hokej své umění i v mezinárodním měřítku. I když, na druhou stranu, debakl 19:2, který od Dukly inkasovala jugoslávská Mladost Zábřeh, ani následná výhra výběru píseckých hráčů nad reprezentací Jugoslávie nepatří přímo do kategorie nenapodobitelných úspěchů.

Úvodní druholigovou sezónu zakončila Dukla nadmíru úspěšně. Mezi osmi týmy obsadila se ziskem devětadvaceti bodů čtvrtou pozici, před ní skončily pouze bezkonkurenční Chomutov a silné celky Plzně a Motoru. Naopak Ústí nad Labem, CHZ Litvínov B, Karlovy Vary a Bohemians pohlíželi na písecké vojáky ze spodních pater.

Přípravu na nadcházející ligové zápolení si hokejisté Dukly zpestřili trojicí utkání v NDR, která se udála pod patronací TSC Berlín. Toto mužstvo, Karl Marx Stadt (dnešní Chemnitz) i Empor Rostock Písečtí porazili a odvezli si uznání západních sousedů. Berlíňany pak dvakrát porazili i při jejich návštěvě jižních Čech. Při druhém měření sil na domácím ledě, které skončilo 9:1, se pětkrát trefil útočník Václav Ruprecht.

Soutěžní ročník 1967/68 vojáci začali ve velkém stylu. Domácí zisk skalpů silné Plzně a Ústí nad Labem sledovalo dohromady téměř šest a půl tisíce diváků! Derby s Motorem (2:5 pro hosty) pak přilákalo čtyři tisícovky sportovních fanoušků. I když se Dukla nevyvarovala výkyvům, skončila po polovině soutěže druhá. Na suverénně vedoucí České Budějovice však ztrácela propastných dvanáct bodů. V dalším průběhu se pak s Plzní přetahovala o stříbrnou příčku, kterou nakonec uhájila.

V průběhu sezóny také na písecký zimní stadion zavítal v rámci svého turné švédský klub Mora IK. Složený tým místních hráčů seveřany porazil 6:3. Krom toho se do příštího ročníku druhé ligy vřítil i druhý písecký klub – TJ Jitex.

5. Inovovaná soutěž a dva písečtí zástupci v ní

Do „normalizační“ sezóny 1968/69 vstupovala Dukla s nejistotou, co s kádrem udělá odchod stabilních mazáků. Naproti tomu v mužstvu Jitexu panovalo to správné předstartovní napětí a celý Písek se těšil na to, jak si to oba celky opět rozdají tváří v tvář, tentokrát už na vyšší úrovni, než naposledy před třemi lety v krajském přeboru. Také soutěž samotná prodělala změny. Z iniciativy členské schůze písecké Dukly vzešel návrh na sloučení obou českých skupin druhé ligy, v níž by tak startovalo šestnáct klubů a namísto čtyř zápasů s každým soupeřem se měly konat dva. Nová struktura následně prošla hlasováním všech druholigových klubů v poměru 13 pro a 3 proti.

Hokejisté Dukly absolvovali předsezónní soustředění v Jihlavě, jež už oplývala krytou halou, a změřili síly mimo jiné i s tehdy dominující místní Duklou. Po turnaji druholigových mužstev v Hodoníně měl Zdeněk Fiala jasno o sestavě pro nadcházející ročník. Testem nového mužstva měl posléze být domácí turnaj s účastí Jitexu, ambiciózní Opavy a béčka pražské Sparty. Dukla toto zápolení vyhrála. Jitex skončil čtvrtý.

Ligu odstartovaly písecké kluby shodně proti libereckým mužstvům, ovšem zatímco Dukla slavila doma úspěch proti Stadionu, Jitex podlehl tamní Dukle. Po třech následujících zápasech se ale nováček dostal na osmé místo tabulky, o dvě příčky nad vojáky, kteří se ne a ne v lize pořádně rozehrát. Ovšem postupem času se hokejisté v uniformách i přes několik zaváhání dostali alespoň do lepší poloviny pořadí, zatímco Jitex chvílemi klesal až k sestupovému pásmu. Nakonec ale i díky nečekaným vítězstvím nad Hradcem Králové a na Štvanici proti silnému Motorletu uhájil druholigovou příslušnost.

Zajímavý moment se udál ve čtyřiadvacátém kole, kdy Dukla hostila rovněž vojenský celek z Liberce. Severočechům totiž před utkáním místní děti ukradly hokejky a Liberečtí pak na zapůjčené hole, s nimiž zápas prohráli 6:1, sváděli vinu. Nic to však nezměnilo na výsledkovém vzepětí písecké Dukly, která se v jednu chvíli vyšplhala až na třetí místo. Skončila nakonec pátá za Plzní, Mladou Boleslaví, pražskými kluby Slávie a Motorletu. Petr Opačitý nastřílel v sezóně za třicet kol třiadvacet gólů, ještě o dva zásahy lepší byl „špulkař“ Milan Hönig.

Památným datem v historii píseckého hokeje je čtyřiadvacátý únor 1969. Tehdy k přátelskému utkání s Jitexem nastoupil před čtyřmi tisícovkami Písečáků národní tým, který pod taktovkou trenéra Pitnera před rokem vybojoval stříbro na olympiádě v Grenoblu. Proti Čejkovi, Šrámkovi, Hönigovi, Maxovi, Řehkovi, Benešovi a dalším se tehdy postavili Dzurila, bratři Holíkové, Machač, Jiřík, Suchý, Nedomanský, Augusta, Pospíšil, Golonka a vůbec, všichni ti, kteří dnes patří k českým či československým hokejovým legendám. Reprezentanti ještě dopoledne trénovali v Praze a zápas pro ně byl skutečně jen zpestřením přípravy na nadcházející mistrovství světa ve Stockholmu. Před úvodním buly stihl kapitán československého výběru Jozef Golonka předat medaile mladému píseckému týmu, který zvítězil v tradičním školském poháru. Úroveň samotného střetnutí dobový tisk vyzdvihoval, hlavně s přihlédnutím k výkonu domácích, jejichž snaha prý přiměla reprezentanty k plnému tempu. Diváci sledovali vyrovnaný boj, v němž Jitex vyhrál první třetinu a v osmé minutě té poslední ještě vyrovnal na 4:4. Závěr si však československé mužstvo pohlídalo a nakonec triumfovalo jasně 4:9. O skóre tady ale vůbec nešlo.

ŠPULKY A POLÍVKÁŘI
Písek měl od samého počátku ledního hokeje ve městě jeden jediný elitní klub – SK (který v průběhu let přešel pod Spartak, posléze Jitex). Až když byla v roce 1958 definitivně založena Dukla, začali se fanoušci ve městě dělit na dva tábory. Už v sezónách 1964/65 a 65/66 se oba celky potkaly v krajském přeboru a jak již víme, den před Silvestrem 1965 se soutěžním utkáním obou protivníků otevíral zimní stadion. V tehdejších dobách měla po sportovní stránce jasně navrch Dukla, která také na jaře 1966 postoupila do druhé ligy. Už za dva roky ji ovšem následoval i Jitex a s vyšší soutěží přišla i větší prestiž městského derby. To úplně první ligové se uskutečnilo před zraky tří tisícovek diváků 13. 11. 1968 a vojáci v něm zvítězili jasně 3:8. Už v první odvetě patnáctého ledna 1969 ale vyhrál Jitex 1:4. Až do roku 1990, kdy se oba kluby sloučily v jeden, bylo sehráno rovných padesát vzájemných soutěžních zápasů s bilancí 19 výher Jitexu, 6 remíz a 25 vítězství Dukly.

Hráči civilního oddílu to měli po dlouhá léta v Písku těžší, protože podpora oficiálních míst za minulého režimu pochopitelně směřovala k armádnímu celku. S podporou příznivců už to bylo celkem vyrovnané. „Bylo to tak půl na půl, i když možná o trošku víc lidí fandilo Jitexu. To byli spíš ti starší. Dukle přáli obecně ti mladší, zapálenější,“ vzpomíná Karel Procházka, bývalý útočník Jitexu.

Navíc písečtí diváci měli díky dvěma týmům druholigový hokej na vlastním ledě prakticky každé kolo. A tak se chodili dívat, i když zrovna nehrál ten jejich favorit. Ti opravdu skalní fanoušci pak při utkáních rivala s jiným soupeřem okázale podporovali právě hosty, jen aby nenáviděný sok nezískal body. Touto celkem nesportovní praxí se dokonce koncem šedesátých let kriticky zabývaly tehdejší noviny.

Přímo při ostrém setkání obou píseckých mužstev se tribuny zimního stadionu rozdělily. I když byly davy promíchané, vesměs platilo, že v ochozech nad dnešními trestnými lavicemi se usadili „špulky“, tedy příznivci celku pojmenovaného podle textilního závodu Jitex, a naproti nim dávali své sympatie najevo „polívkáři“, jinými slovy obdivovatelé mladých vojáků (do historie Dukly se jako nejvěrnější divačka zapsala náruživá fanynka hokeje paní Anna Micková, která už od krajského přeboru řadu sezón nevynechala jediné utkání). Mezi diváky panovala skutečná nevraživost, za níž lze zcela určitě hledat i averzi k armádě jako symbolu totalitní moci.

Sami hokejisté sice na ledě sváděli opravdové bitvy, jakmile však zuli brusle, byli v podstatě přáteli. „Když jste někoho přetáhli sekerou, to jste se o sobě hned dozvěděli takových věcí,“ usmívá se při vzpomínce Procházka. „Po zápase jsme se ale spolu v klidu bavili a třeba ke mně osobně se lidé z Dukly vždycky chovali bezvadně. S řadou z těch kluků, co pak hráli i ligu a byli v nároďáku, jsme se normálně kamarádili. Třeba s Fandou Bulisem, Crhou, Jirkou Kolarem, Edelmanem a spoustou dalších,“ dodává.

Další nesoutěžní klání té sezóny sehrál Jitex proti Innsbrucku (10:2), švýcarskému mistru Chaux de Fonds, jemuž podlehl 3:4, a italskému šampiónovi Cotina Doria (8:1). Na vánočním zájezdu do Rakouska prohrál s Kützbühlem 6:7 a porazil Innsbruck v jeho olympijské hale 6:5. Mezinárodní přátelská utkání se – tak jako všude - postupně stávala pravidelnou součástí přípravy na ostré zápasy.

6. Vojáci se rvou o nejvyšší soutěž

Nadcházející ročník 1969/70 zastihl neustále se obměňující kádr Dukly v nevídané pohodě. Vojáci byli už v přípravě neudržitelní, zválcovali například Bánskou Bystrici i švédský Gums IK. I národní hokejovou ligu, jak se druhá nejvyšší soutěž nově jmenovala a v níž opět startoval i z elity sestoupivší Motor, zahájili vojáci ve velkém stylu. Z úvodních sedmi zápasů šestkrát vyhráli a byli v čele pronásledovatelů nedostižných Českých Budějovic, které za celou sezónu neprohrály ani v jediném případě a v jejichž dresu už se v dospělém hokeji rozkoukával pozdější trojnásobný držitel Stanley Cupu Jaroslav Pouzar. Dukla cestou za konečným druhým místem vážněji neklopýtla a mimo jiné dvakrát rozstřílela trápící se Jitex (8:1 a 10:0) a s neomylným Motorem nejprve těšně prohrála a pak uhrála remízu 6:6. Zcela zaslouženě tak postoupila do kvalifikace o první ligu. Navíc se dvacetiletý Miloš Edelman, jenž v létě dobyl mistra jižních Čech v tenise, stal se čtyřiadvaceti zásahy druhým nejlepším střelcem NHL.

Duklu a Motor doprovodily do bojů o účast mezi československou elitou Poprad a Karviná. V prvním kole Písečáci jasně zdolali slovenský celek 7:1 a Českobudějovičtí pouze remizovali se Slezany. Hned ve svém dalším startu však doma odčinili toto zaváhání a odnesla to prohrou 5:2 právě Dukla. Jihočeskému derby tehdy přihlíželo osm a půl tisíce diváků! Do čela tabulky se zatím vyšvihla Karviná, která vyprovodila Poprad další sedmičkou – 7:3. Jakmile ale zavítala do Písku, čekal na ni domácí uragán a šestigólový příděl od nadšeně bojujících vojáků. Že bylo na zimním stadionu opravdu narváno, to netřeba zdůrazňovat. Oficiální údaje udávaly více jak čtyři tisícovky návštěvníků. Nadšených a spokojených, sluší se dodat. Na první místo díky tomuto výsledku poskočil Motor, který na Slovensku vyválčil výhru 3:0.

Písecké sebevědomí utrpělo rázný knokaut hned za tři dny. To totiž neuspěli na ledě Popradu, který si díky triumfu 2:0 připsal své první body do kvalifikační tabulky. Vojáci však zůstali na druhém místě, protože Motor si upevnil vedení, když udolal Karvinou na jejím ledě 1:2. Tento výsledek měl mnohem dalekosáhlejší důsledek pro písecký hokej, než by se mohlo na první pohled zdát. Díky němu totiž bylo jasné, že do první ligy určitě postoupí klub pocházející z české skupiny druhé nejvyšší soutěže (Motor nebo Dukla). A protože z ligy mířil poslední Gottwaldov, tedy moravský celek, opouštělo českou NHL pouze jedno mužstvo – poslední béčko Litvínova. Jitex, který skončil o šest bodů před ním, se tak zachránil.

Že po roce budou československou ligu hrát opět hokejisté z metropole jižních Čech, se rozhodlo už v dalším střetnutí, které sehráli na píseckém ledě. Našlapané tribuny viděly debakl domácích 1:8. Závěrečné remízové vystoupení Dukly (3:3) v Karviné už na tom nic nezměnilo. Přesto vládla u Otavy velká a nelíčená spokojenost. Trenér Zdeněk Fiala mohl za odměnu navštívit druhou polovinu světového šampionátu ve Stockholmu. Na výroční schůzi dorazily nejen uznalé telegramy a blahopřání, ale osobně i trenér národního týmu docent Kostka. Skvělou jihočeskou sezónu zakončil postup Milevska do NHL a také úspěch starších žáků Jitexu Písek, kteří se stali republikovými přeborníky, a dorostenců, jež si vybojovali první ligu. Z ní sice jako nováček sestoupili, rok nato si ji však vybojovali zpět.

Trénovat vojenský tým…

7. Jitex dolů a zpět

Sezóna 1970/71, od níž museli hráči povinně nosit ochranné přilby i ve druhé lize, nevěštila na rozdíl od té minulé tolik pozitivních zážitků. Trenér Dukly Fiala si už v létě zoufal, že přísun nováčků, ač bohatý, kvalitativně neodpovídá předchozím rokům. Na rozpačitou přípravu vrhl optimistický stín až úspěch proti švédskému IFK Norrköping v poměru 6:3. A ani do samotné ligy nevstoupili vojáci tak špatně a po celý její průběh se drželi v horní polovině. Ovšem výsledky Jitexu dávaly už od prvních kol tušit krušné období. „Špulkaři“ poprvé vyhráli až ve dvanáctém kole (9:1 nad Karlovými Vary), celkově zažili radost ze dvou bodů pouze sedmkrát. Zatímco Dukla konečným pátým místem možná předčila očekávání, sestup Jitexu do divize ze čtrnácté pozice byl pro Písek smutnou zprávou. Civilní oddíl totiž v tomto roce neměl tolik štěstí. Ze skupiny A nikdo do nejvyšší soutěže nepostoupil, naopak se o patro níž poroučela Plzeň, a tak na Jitex čekal boj o návrat.

Jasný úkol se naštěstí povedlo splnit hned v nadcházejícím ročníku 1971/72. Zatímco Dukla (nakonec 13.) a postoupivší Milevsko (12.) válčily v první lize, měřili hokejisté druhého píseckého klubu své síly například s celky z Vimperka, Tábora nebo Soběslavi. Obsadili nakonec téměř bez problému první pozici a v kvalifikaci skončili za karlovarskou Slávií druzí, což k cestě zpět do NHL stačilo. Ovšem problémům nebyl konec. Funkcionáři Jitexu totiž dlouze a naprosto reálně uvažovali o tom, že by pro nadcházející sezónu 1972/73 tým do národní hokejové ligy vůbec nepřihlašovali. Problémem bylo dokonalé rozpadnutí kádru, z něhož odešli oba brankáři a tahouni Hönig s Maxou. Letní přípravu navštěvovalo v průměru deset hráčů, což bylo zkrátka žalostně málo. Mužstvo postavené na dorostencích, kteří mimo A týmu drželi i ligu svojí věkové kategorie, uhrálo, co mohlo. Patnácté místo bylo na hranici jeho sil a trenér Zdeněk Kaucký, jenž tehdy civilní oddíl vedl, se na jaře strachoval o další budoucnost celého klubu. Písecké slabší období podtrhla jedenáctým místem nevýrazná Dukla. Naproti tomu třetí Milevsko bojovalo i v kvalifikaci o první ligu. Sice neuspělo, ovšem alespoň pro příští roky zůstalo ve druhé nejvyšší soutěži. Ne tak dvojice klubů z okresního města. Na ty od sezóny 1973/74 čekala při reorganizaci hokejových struktur nově ustanovená II. národní hokejová liga. Šest loňských nejlepších týmů z bývalé české a šest z moravské skupiny národní (II.) ligy, vytvořilo českou I. národní ligu, zbylé celky nově startovaly v osmičlenných druhých národních ligách.

DUKLA = VTJ = DUKLA JIHLAVA B
To, že od čtyřiadvacátého kola sezóny 1973/74 byla písecká Dukla najednou VTJ, měla na svědomí prostá celonárodní akce a přejmenování armádních sportovních útvarů na vojenské tělovýchovné jednoty. Klub ale brzy postihlo i další, mnohem výraznější překřtění. K Otavě se totiž od sezóny 1978/79 přesunul B tým Dukly Jihlava. Ta s sebou přinesla I. NHL a místo po původní písecké VTJ se přemístilo do Vyškova. Vše se událo v podstatě bez předchozích indicií krátce před startem ligového ročníku a veškeré záležitosti s výměnou spojené se řešily za pochodu. Zkrátka přišel rozkaz z Vrcholového střediska armádních zimních sportů, které sídlilo v Liberci a pod nějž spadala i slavná jihlavská Dukla. Její béčko do té doby hrálo právě tam. Písek byl vybrán z řady dalších kandidátů.

Status B mužstva jednoho z nejúspěšnějších klubů československé hokejové historie měl své výhody. Písek si polepšil při předsezónním výběru hráčů, navíc fungovala výměna hokejistů mezi oběma provázanými týmy na základě výkonnosti. Po skončení ročníku 1983/84 se sice uvažovalo o přesunu béčka přímo do Jihlavy, přičemž by hrálo domácí zápasy v Pelhřimově, nakonec od toho ale bylo ustoupeno. Jihlava by si prý dva špičkové kluby „nezasloužila“. Když však na jaře 1987 do I. NHL postoupila VTJ Tábor, přišel další nikým nijak nezdůvodňovaný rozkaz a Dukla Jihlava B putovala tam. V Táboře totiž sídlilo velení západního vojenského okruhu, tedy tehdy nejvýznamnější části armády, střežící západní hranice státu. A Písek měl zpátky VTJ, neboli tu svojí původní Duklu.

8. Druhá liga taky liga. Nebo ne?

Dukla započala svou dvacátou sezónu existence, počítá-li se jako datum založení rok 1953, nevalně. Ve druhé lize, jejíž úroveň po slavných letech ani netáhla diváctvo, od počátku vymetala spodní pozice a po sedmém kole její střídačku po devíti letech opustil trenér Fiala. Vystřídal jej Jaroslav Nahodil. I Jitex, v prvních kolech ještě vítězně naladěný, klesal a klesal. Obě písecká mužstva se nakonec usadila na chvostu tabulky na 6. (Jitex) a 7. místě (Dukla). Civilní tým se na lepší pozice dostal hlavně díky tomu, že vyhrál tři ze čtyř městských derby (výsledky 6:4, 4:3, 3:3 a 3:2). Oživení do pochmurné nálady přinesl snad jen turnaj uspořádaný k narozeninám hokeje v Písku. Nejen Dukla slavila jubileum, ročník 1973/74 byl totiž hlavně padesátým v královském městě na řece Otavě. Jitex a Dukla si přizvaly druholigový polský RKS Gdaňsk a silný Ingstav Brno z I. NHL.

Zatímco vojáci v zajímavém zápolení vyhořeli a nakonec v boji o třetí místo podlehli i Polákům, „špulkaři“ nadělili severním sousedům devítku a v pěkném finále hrdě vzdorovali i Moravanům. Nakonec však prohráli 1:2. Už ale fakt, že toto klání sledovalo pouhých sedm stovek fanoušků, svědčil o tom, jak zájem o ledový sport v Písku uvadal.

Hlavním tématem před nadcházející sezónou 1974/75 nebyly ani tak výsledky v přípravě, jako to, zda se stihne dokončit zastřešení píseckého zimáku. Naplánovaným datem byl 17. listopad 1974, kdy bylo na programu už celkově sedmnácté střetnutí místních rivalů. Nakonec vše proběhlo tak, jak mělo, a po krátkých azylech, kdy Jitex hrál svá domácí utkání v Milevsku a Dukla v Táboře, mohlo čtrnáct stovek diváků zavítat na zmodernizovaný stánek. Vidělo triumf civilů 6:0. Tento výsledek hodně napověděl o tom, jak bude vypadat situace obou klubů v právě probíhajícím ročníku. No zkrátka - Jitex celou soutěž vyhrál s pětibodovým náskokem na Sokolov, kdežto Dukla, od 24. kola přejmenovaná na VTJ Písek, se až do posledního zápasu musela strachovat dokonce o holé zachování druholigové příslušnosti! Vojáci učinili rázný krok k záchraně až v závěrečném zápase, kdy potřebovali k jistotě nutně porazit druhý Sokolov. Světe div se – po hrozivém klopýtání napříč soutěží silný tým roznesli 10:2 a do divize poslali Baník Příbram.

Jitexáky čekaly jiné starosti. V cestě do I. národní ligy stály Kolín s Olomoucí. Natěšené jihočeské mužstvo však krutě zaplatilo daň z nezkušenosti svého kádru v takových soubojích a po čtyřech – dosti vysokých – prohrách (4:7 a 1:8 s Hanáky a 0:7 a 4:9 s Kolínem) skončilo v kvalifikačním pořadí bez bodu poslední. Zbylí dva účastníci prolínačky postoupili.

Následné druholigové zápolení z přelomu let 1975/76 skončilo bez výraznějších událostí druhou příčkou Jitexu, čtyři body za nejlépe umístěným Kladnem B, a klidným pátým místem VTJ. Za zmínku stojí snad jen fakt, že vojáci dokázali před vlastním publikem (které však tvořil zoufalý počet dvou set padesáti příznivců) porazit Kladeňáky 6:2 a po delší době alespoň jednou zvítězit a jednou remizovat v derby. V další sezóně – 1976/77 - už se pod taktovkou nového kouče Josefa Stocka podařilo VTJ alespoň částečně rozpomenout na dřívější bohatá léta. Třikrát vyhrála nad Jitexem a poměr výher ze vzájemných soubojů tak upravila na 11:10 pro „špulky“ (tři utkání skočila nerozhodně). Poprvé vojáci podlehli svému soupeři až v osmém kole, a sice Táboru, který je dlouho na čele stíhal. Jitex nakonec zakončil své ničím nevybočující tažení čtvrtým místem, hokejisté VTJ se jakožto vítěz skupy A druhé ligy podobně jako jejich sok před dvěma lety chystali na kvalifikaci. O dvě postupová místa se spolu s nimi ucházelo béčko jihlavské Dukly působící v Liberci a Přerov. Pracovníci píseckého klubu dokonce vzali přípravu na nadcházející boje tak zodpovědně, že v dobách, kdy se sousloví „rozbor u videa“ řadilo do kolonky sci-fi, si pořídili filmový záznam zápasu Jihlavy s Litoměřicemi, aby mohli své hráče seznámit s hrou největšího favorita na postup.

Jak už to v Písku bývá – s vidinou možných úspěchů se do hlediště opět nahrnuly zástupy diváků. Výhru Jihlavy B 3:5 jich tak sledovalo v těch letech nevídaných šestnáct set, závěrečný souboj s Přerovem (2:4) dokonce dva tisíce. Jedinou radost si „bezejmenná“ parta bojovníků z VTJ udělala v Liberci, kde překvapila místní armádní kolegy poměrem branek 1:2. V Přerově i doma v přátelském zápase s brněnským Ingstavem (když měli Písečtí volno, protože oba další účastnící kvalifikace hráli spolu) totiž odešla poražena. I pro příští sezónu tak oba písecké kluby startovaly ve druhé lize.

V sezóně 1977/78 si navíc i do puntíku zopakovaly loňské umístění, snad jen s tím rozdílem, že první příčka vojáků a čtvrtá Jitexu patřila po drobné změně do desetičlenné druholigové skupiny B. VTJ, nově vedena mladým ambiciózním trenérem a bývalým hokejistou Václavem Červeným, srovnala historickou bilanci derby na 12 – 4 – 12 (což znamená, že dvakrát vyhrála, jednou se body dělily a jednou uspěl Jitex) a během ligového zápolení stihla v přátelském utkání remizovat s československou reprezentací do osmnácti let 5:5. Soutěž vyhrála se ziskem solidních pětapadesáti bodů z šestatřiceti duelů. Opět tak na ni čekaly bitvy o postup, i když sám Václav Červený vyhlašoval, že se jedná o neočekávaný nadplán a svůj výběr stavěl do role týmu, kterému o nic nejde a může pouze překvapit. Nepovedlo se však ani to. Ze šesti případů, kdy Písečtí nastoupili proti Třinci, Hradci Králové a pražské Slavii, se podařilo získat pouze jediný bod za domácí remízu se „sešívanými“. Zajímavé byl i srovnání návštěv – oproti čtyřem tisícovkám v Třinci nebo Hradci, zavítala do píseckých ochozů vždy zhruba jen tisícovka příznivců. Postoupili Východočeši a slávisté, avšak přesto se koncem léta do Písku I. národní liga vrátila. Mohly za to armádní přesuny…

9. Písecká Jihlava a peripetie Jitexu

Dukla Jihlava B hned na začátek ligy 1978/79 udolala na milevském ledě místního – tehdy – tradičního účastníka I. NHL ZVVZ 1:3, ovšem další výsledky ji posunuly až na chvost dvanáctičlenného pelotonu. Nic na to nezměnily ani občasné nadějné výkony. V 19. kole však vojáci dokázali svou vůli a přestříleli vedoucí Plzeň, v jejímž středu nastoupili i reprezentanti Kajkl s Ebermanem, a nastartovali mírně vzestupnou tendenci svých výkonů. Nakonec se v pohodě zachránili osmým místem. Na závěr sezóny zavítal v rámci své přípravy na písecký led národní tým Švýcarska, vedený tehdy českou trenérskou dvojicí internacionálů Jiřík – Vaněk. Pro druhoročáky domácího celku to byl poslední zápas jejich vojenské služby. Hokejisté s helvétským křížem na prsou se předvedli pohlednou hrou a nakonec v průběhu plném zvratů vyválčili nad chybujícími hostiteli výhru 4:5.

SLOVENSKÉ NÁRODNÍ POVSTÁNÍ NA HOKEJOVÉM JIHU ČECH
V létě 1979 byla v Písku započata akce možná spíše politická, než sportovní, která ale tak jako tak místní hokej zase o něco více zviditelnila. Z myšlenky připomenout pětatřicáté výročí Slovenského národního povstání se vyvinula třináctiletá tradice, která každý srpen přiváděla do Písku, jakožto hlavního města akce, i Milevska a Strakonic zajímavé týmy. Tak například – hned první ročník vyhrál Trenčín, za dva roky slavily triumf Pardubice, pak Gottwaldov, Kladno, nebo českobudějovický Motor.

Píseckému publiku se mimo „známé“ týmy Milevska, Vimperka nebo Tábora představila Sparta, Slavia, Olomouc či Bánská Bystrica, ale i polský Gdaňsk, Dinamo Riga, WEV Vídeň, reprezentace Francie a ve čtyřech případech i československá „dvacítka“. Nad startujícími celky v začátcích turnaje vždy přebraly patronát místní státní podniky, které jim zajišťovaly zázemí i exkurze po svých prostorách.

Účastníků nejčastěji startovalo pět, případně šest. V roce 1989 jich bylo osm, rozdělených na dvě skupiny. Celé zápolení iniciovala Dukla Jihlava B se sídlem v Písku, poprvé zvítězit se jí však povedlo až na šestý pokus a celkově pouze dvakrát, a sice v letech 1984 a 1990. Pro vojenský oddíl však měl turnaj funkci hlavně přípravnou, protože se dotvářel kádr pro nadcházející sezónu, navíc místním trenérům často chyběli hráči nastupující za národní celek dvacetiletých, případně pokoušející se prosadit do jihlavského áčka.

Jitex se účastnil šesti ročníků (1980 – 1985), na první místo však nikdy nedosáhl, ba co více, pravidelně se umisťoval na spodu tabulky. V posledním ročníku v srpnu 1991 už mezi čtyřmi celky obsadil druhou pozici sloučením vytvořený klub VTJ Jitex.

Turnajové zápolení A mužstva mohli písečtí diváci vidět naposledy na přelomu devadesátých let a nového tisíciletí, kdy se IHC Písek účastnil několika ročníků celostátního turnaje Tipsport cup. To už bylo ale trochu o něčem jiném…

To Jitex v té době prožíval krušnější časy. V B skupině druhé ligy podával po celý ročník slabé výkony a obsadil sedmou – předposlední – pozici. Ani získání nějakých deseti bodů navíc by však nic neřešilo vzhledem k reorganizaci soutěží, jež čekala na český hokej od příští sezóny. Druhé ligy se rušily, přičemž tři první mužstva z každé skupiny v právě skončeného ročníku spoluvytvořily se stávajícími účastníky čtyřiadvacetičlennou národní ligu, rozdělnou na dvě poloviny. Na zbylé druholigisty čekal krajský přebor. To v praxi znamenalo, že tradiční písecký klub musel jeden rok „přetrpět“ v konkurenci Českého Krumlova, Strakonic nebo Plané nad Lužnicí. Suverénně, jako už mnohokrát v historii za podobné situace, však ukázal svou sílu a s osmi body k dobru na druhý Tábor si hned při první příležitosti vybojoval návrat do kvalitnější společnosti. V zamotané kvalifikaci (Jitex třikrát zvítězil, jednou hrál nerozhodně a dvakrát zaváhal) se totiž umístil na čele, o bod před druhým Havlíčkovým Brodem i třetím Prostějovem. Zbylým aspirantem na postup byl Šumperk. Tomu scházely body dva.

To bylo na jaře 1980. Mezitím stihli uplynulého léta hráči Dukly Jihlava B odehrát na píseckém ledě první ročník úspěšného turnaje o Pohár SNP a ještě předtím remízovat 2:2 v přátelském utkání s věhlasným sovětským oddílem z Moskvy – Křídly Sovětů. Celou sezónou se díky řadě těsných i přesvědčivých výher prokousali až ke třetí příčce. Vojenskou službu si tehdy na jihu Čech prvním rokem – mimo jiné – kroutil pozdější reprezentační útočník, člen hokejové síně slávy finské ligy (kde velkou část kariéry úspěšně působil) a dlouholetá opora Pardubic Otakar Janecký.

NHL zaznamenala od ročníku 1980/81, kdy už v ní měl Písek opět i svůj civilní tým, drobnou úpravu. První polovinu sehráli obě skupiny dvoukolově, následně se pět nejlépe umístěných z obou střetávalo mezi sebou, zbylých sedm v české i moravské skupině pokračovalo nadále v bojích o záchranu. Zajímavé bylo, že získané body zůstávaly pro druhou část bez úprav. Jitex, posílený o zkušené borce Edelmana a Obrtlíka, začal výborně. Z úvodních čtyř možností třikrát zvítězil, ovšem s přibývajícím počtem odehraných utkání se sunul pořadím k nižším patrům, kdežto Dukla opačným směrem nenápadně šplhala vzhůru. V devátém kole už na tom oba rivalové byli stejně. Poměr sil v průběhu zimy dokumentují výsledky derby – to první skončilo 1:1, druhé už 1:5 pro Duklu, která si navíc po dvaceti zápasech zajistila jistý postup mezi desítku vyvolených, kde začínala ze šestého místa.

Jitex oproti tomu dokončil polovinu ligy na předposlední příčce a musel se přes Příbram vyškrábat alespoň o stupínek výš, aby se vyhnul pádu do kraje. Dukla Jihlava B, kde na střídačce Václavu Červenému pomáhal nově pozdější asistent kouče Ivana Hlinky na olympiádě v Naganu a následně i hlavní trenér českého národního mužstva Slavomír Lener, ukončila sezónu na celkovém devátém místě.

V dalším hokejovém roce – 1981/82 – si ani jeden z píseckých celků nezajistil účast mezi elitní desítkou, i když oběma nechybělo k postupu příliš – Dukla skončila hned pod čarou, Jitex v těsném závěsu, nakonec z toho bylo první místo vojáků a třetí „špulek“ ve skupině o udržení. Mezi ně se vklínil tradiční rival Píseckých, v té době prožívající svá nejlepší hokejová léta, Šumavan Vimperk.

V průběhu následující sezóny, tedy 1982/83, na tom byli zástupci Písku obdobně – Dukla sedmá, Jitex osmý - a opět je čekaly týmy skončivší na 6. – 12. místě. Jenže tentokrát šlo o něco jiného než „pouze“ o vyhnutí se pádu. Chystala se totiž další reorganizace, a tak první národní ligu propříště hrála první pětice z obou skupin NHL a o zbylá dvě místa se utkaly první a druhé mužstvo taktéž z obou spodních částí NHL. Neúspěšné čekala opět zřízená druhá liga. Třetímu Jitexu nakonec kvalifikace těsně unikla, vítězná Dukla do ní společně s DP Praha, Kolíem a Karvinou prošla. To však byl konec optimismu. Pouhé tři body za jednu domácí výhru (i když nad postupujícími Slezany) a remízu v Kolíně odsunuly vojáky na čtvrtou pozici a od příštího ročníku startoval písecký vojenský i civilní oddíl ve druhé lize.

10. Jitex začíná mít problémy, vojáci se drží

Třetí nejvyšší soutěž byla vojákům málo. Hned v prvním roce 1983/84 vyhráli svou skupinu B, i když se vůbec nejednalo o nijak jednoduchou záležitost. Dukla, do níž musel po odstoupení kouče Rígla a jeho nahrazení civilně zaměstnaným Bohumilem Kinkorem přijít na pomoc Jan Hrbatý, od jihlavského A týmu povolaný věhlasný trenér, se sice po celou dobu pohybovala na čele tabulky, jenže v předposledním kole zaváhala na ledě Příbrami, kde prohrála 4:1, a na první příčku se přes ni dostalo Milevsko. To však muselo svůj postup do kvalifikace potvrdit alespoň remízou v posledním zápase před vlastním publikem proti Jitexu, protože Dukla v předehrávce roznesla Sušici 10:2. Hokejisté píseckého civilního oddílu ale svým kolegům v uniformách nakonec pomohli, protože v okresním derby vybojovali nejtěsnější vítězství 1:2.

Hokejisté Dukly střetnutí sledovali přímo v hledišti a po závěrečné siréně propukli v jásot. Konečné pořadí tak vypadalo: 1. Dukla Jihlava B 39, 2. Milevsko 38 a 3. Jitex Písek 36 bodů. V kvalifikaci, před níž se připravovali společně s jihlavským áčkem, si vojáci nejprve poradili s Třincem 6:3, stejným výsledkem následně zdolali Stadion Liberec. I napodruhé potom porazili Třinec, tentokrát doma 7:5. Rozhodnutí mělo přijít na severu Čech, kde „Písečtí“ mohli i prohrát, maximálně však o dvě branky. Ve vypjatém duelu nakonec prohráli o jednu – 4:3 – a protože poté měli stejně jako Liberečtí na svém kontě šest bodů, ale lepší skóre ze vzájemných utkání, po roce se vrátili do I. NHL. Stejně náročná prý byla cesta skrz rozhořčené liberecké diváky do autobusu. V tomto ročníku, ve dvaadvacátém kole, se také uskutečnilo to úplně poslední derby mezi píseckým vojenským a civilním oddílem. Dukla vyhrála 4:3.

Coby nováček první ligy si dalo jihlavské béčko pro sezónu 1984/85 skromný cíl – udržet se. To se nakonec podařilo, byť výsledky týmu nebyly nijak závratné. Desátá příčka se šestibodovým náskokem na sestupující Přerov však zaručila bezproblémové setrvání druhé nejvyšší soutěže v Písku. O postup do ní se mohl poprat i Jitex, ovšem ve skupině B druhé ligy skončil o jediný bod za VTJ Tábor druhý. Rok nato, v sezóně 1985/86 už se tradičnímu píseckému klubu tak nevedlo a započal tak jeho pomalý pád až na samé existenční dno. Tentokrát z toho ještě bylo páté místo. To Dukla si vedla mnohem lépe. Díky příchodu silného ročníku hráčů se podařilo přesvědčivě uhrát v I. NHL bronzovou pozici.

Od následujícího ročníku 1986/87 se upravil hrací plán I. české národní hokejové ligy. První část se hrála dvoukolovým systémem každý s každým, pak proti sobě dvakrát nastoupily odděleně celky skončivší na sudých, respektive lichých příčkách tabulky, následovalo play off a následně boje o konečné umístění. Dukla B byla po dvaadvacátém kole pátá, na svých zůstala i po skončení základní části a ve čtvrtfinále na ni v Edenu čekala čtvrtá Slavia. Hrálo se na dva vítězné zápasy, přičemž se místo konání po každém duelu střídalo. V úvodním utkání zvítězili domácí 4:1, když výkon vojáků přece jen poznamenala strastiplná cesta porouchaným autobusem umocněná zpožděním a nulovou rozcvičkou. Inkasovali hned z prvního slávistického útoku. Na píseckém ledě potom proběhlo vyrovnané střetnutí, v němž uspěli opět Pražané, a sice 0:2. Stejným poměrem skončila i čtvrtfinálová partie. Na Duklu tak čekal turnaj vyřazených z prvního kola o konečné páté až osmé místo. Ten začali domácí porážkou od Hradce Králové. První bod získali až na třetí pokus proti Třinci a nakonec obsadili sedmou pozici. Jitex skončil ve druhé lize čtvrtý, od případného postupu minimálně do kvalifikace byl vzdálen propastných pětadvacet bodů.

Od sezóny 1987/88 už se písecký vojenský oddíl jmenoval opět VTJ a v průběhu ligového zápolení klesl i na poslední místo tabulky. Koncem základní části však přišla výměna na trenérském postu, když Bohumíra Kinkora vystřídal další bývalý písecký hokejista Zdeněk Beneš, a odepisované mužstvo začalo nenápadně stoupat pořadím až na konečné sedmé místo. Stejně jako rok předtím však i tentokrát vystavilo vojákům stopku čtvrtfinále, kde podlehli favorizované Olomouci nejprve 7:1 a před na tu dobu celkem solidní tisícovou návštěvou na domácím stadionu podlehli 1:3. Do závěrečných soubojů o konečné umístění ale vstoupili úspěšně, když porazili na svém ledě Hradec Králové 4:3 a nakonec uhráli ve stávající situaci nejlepší možný výsledek – páté místo. Jestliže to byl alespoň malý úspěch, pak jejich kolegové z civilního klubu právě prožívali diametrálně odlišné pocity. Jitex totiž ve druhé lize vyválčil pouhá čtyři vítězství a se šestibodovou ztrátou na sedmou Sušici obsadil poslední – sestupovou – příčku.

O postup se Písečáci pokoušeli hned v následujícím ročníku 1988/89, kdy s náskokem patnácti bodů přesvědčivě vyhráli krajský přebor. V následné kvalifikaci si bez problémů poradili s Novým Městem nad Metují (5:2 a 6:0), a v domácím prostředí jasně porazil i Mělník 6:3. Jenže rozhodující střetnutí se událo ve středních Čechách a místní celek hosty porazil 8:2. Při rovnosti bodů tak rozhodovalo vzájemné skóre, které hovořilo v neprospěch Jitexu. Nedalo se dělat nic. VTJ Písek zatím prožila v podstatě obyčejnou sezónu. V létě vyhrála opavský Slezský pohár, na vlastním turnaji o pohár SNP ale skončila až čtvrtá. V lize obsadila sedmé místo a po už téměř rutinním vyřazení ve čtvrtfinále (tentokrát po výsledcích 10:0 a 1:6 od Zetoru Brno) skončila nakonec osmá. Každoroční cíl – nenamočit se do sestupových vod – však bez problémů zvládla.

Následnou „sametovou“ sezónu 1989/90, jíž stejně jako nejvyšší soutěž začátkem nového roku na několik kol přerušila tragédie zlínského obránce Luďka Čajky (mladý reprezentant zemřel na následky zranění, jež utrpěl při ligovém zápase), započali hokejisté VTJ opět nenápadně a po celou dobu se pohybovali na hranici postupu do vyřazovací části. Dál šli nakonec ze sedmého místa, ovšem proti favorizovanému Třinci jim nikdo příliš šancí nedával. Hned první infarktový zápas na severní Moravě ale vojáci dokázali vyrovnat ze stavu 2:0 na 2:2 a následně uspět v nájezdech. V Písku pak bylo překvapení dokonáno, když nadšené mužstvo s perfektním Romanem Turkem v zádech rozneslo protivníka poměrem 6:2 a rázem se ocitlo v semifinále. V něm se mu do cesty postavil vítěz základní části VTJ Tábor, která sice jakožto jihlavské béčko do nově zavedené prolínací soutěže o československou ligu nemohla postoupit, nic však nevypustila. Vojenské derby tak vyznělo dvakrát jasným poměrem pro silnější celek. 10:2 a 6:3 z pohledu Tábora, toť konec finálových nadějí. Ovšem s Vimperkem, který nestačil ve druhém semifinálovém souboji na Olomouc, se Písek tak jako tak utkal o konečné třetí místo a tedy možnost bojovat o nejvyšší soutěž!

První střetnutí vyhrál na svém ledě Šumavan 6:3, v Písku ale nedostal nic zadarmo. V polovině poslední třetiny se domácí ujali zásluhou Karla Horného vedení 4:3, hosté ale brzy vyrovnali a v 58. minutě šli do vedení, které se zdálo být rozhodujícím. Během závěrečných vteřin strhující přestřelky však při power play na 5:5 vyrovnal David Pospíšil a prodlužovalo se. Gól v nastaveném čase nepadl a o tom, že o nejvyšší ligu si zahraje Vimperk, rozhodly až samostatné nájezdy. I tak bylo písecké čtvrté místo v konečném zúčtování velkým úspěchem. Jitex se mezitím v krajském přeboru dokázal dostat až do čtyřčlenné finálové skupiny, kde však vlastním zaváháním ve Strakonicích (3:0) přišel o šanci bojovat o titul krajských přeborníků. Všechno písecké hokejové dění však stejně směřovalo k jedinému aktu – sloučení obou klubů…

ODTEĎ JSTE JEDNO TĚLO A JEDNA DUŠE…
Vědělo se to dlouho dopředu, všichni kolem se na to připravovali. Až se to nakonec stalo skutečností. Nesmiřitelní rivalové si podali ruce a společně vykročili na společnou budoucnost. Uvadající sportovní i ekonomická situace civilního klubu koncem osmdesátých let spojená s událostmi kolem sametové revoluce se podílely na tom, že do sezóny 1990/91 už v Písku formálně působil jen jediný oddíl. Dukly jako takové v té době ve své podstatě končily, protože zkrátka přestaly od armády dostávat peníze na svůj provoz. Písečtí vše vyřešili sloučením. Ohledně uspořádání ve vedení byly sepsány nové stanovy, kde byl mimo nového názvu klubu zmíněn hlavně poměr zastoupení ve výboru. Mezi jeho třinácti členy bylo sedm armádních příslušníků a šest civilních, kteří však ze svého středu zvolili předsedu. Co se týče sportovní stránky, tak nově reorganizovanou první národní ligu „zdědil“ po VTJ A tým nové VTJ Jitex Písek, béčko hrálo kraj.

Složení kádrů mělo původně určité dané proporcionální zastoupení, ovšem postupem času se stejně tvořilo podle výkonnosti. Navíc s vojáky začínaly být problémy, protože po skončení své neustále zkracované základní služby v polovině rozehrané sezóny vesměs všichni houfně nabírali směr do mateřských oddílů. Nejednou tak Písek přišel v prosinci o důležité členy sestavy. A nejen z toho důvodu zastoupení armádní části postupně odeznělo. Problémy totiž nastaly v celé organizaci vojenského výběru hráčů, kam kluby posílaly vesměs druhořadé hokejisty a své mladé hráče, pro něž bylo rukování aktuální otázkou, často poslali na civilní službu. „Nechali by je snad klidně i uklízet zimák, hlavně aby nikam neodcházeli,“ vzpomíná s úsměvem na tváři Miroslav Šperl, dlouholetý hráč Jitexu a jeden z prvních trenérů A mužstva sloučeného klubu. „Nebo prostě zařídili, aby šli na vojnu doma,“ dodává.

To byl i případ píseckých odchovanců. Šperl navíc vypráví i o situaci před postupovou sezónou 1993/94: „S kolegou Šrámkem jsme vyrazili do Tábora na výběr do Dukel. Nejdřív ze všeho nás tam nějaký plukovník seřval, proč nemáme uniformu. Pak jsme si vybrali pět kluků, ale v týmu jsme nakonec neviděli ani jednoho, protože dva z nich skončili s hokejem a zbylí prostě vůbec nenarukovali. To bylo naposledy, co jsme na výběr jeli.“

11. Z druhé ligy až do boje o extraligu

Sezóna 1990/91, první sloučeného klubu, jehož A tým startoval coby VTJ Jitex Písek v první národní lize a B tým v krajském přeboru, dopadla neslavně. Po základní části skončilo první mužstvo na dvanáctém místě, tři body od poslední příčky. Postupné úprky hráčů, jimž skončila vojenská služba, do civilu udělaly své a ve skupině o udržení pak Písek sbíral jednu porážku za druhou a nakonec obsadil úplně poslední, sestupovou příčku. To B tým vyhrál kraj a dostal šanci bojovat o postup do II. NL, i když by v případě jeho úspěchu a sestupu áčka postupoval druhý celek z kvalifikace. Všechno se ale nakonec vyvinulo úplně jinak. VTJ Jitex své béčko v létě z ekonomických důvodů úplně zrušil a nakonec i udržel svou příslušnost k druhé nejvyšší ligové společnosti. Neřešitelné problémy se zimním stadionem a zoufalá finanční situace totiž donutily Šumavan Vimperk po třinácti vesměs hodně spěšných letech nepřihlásit se do I. NL. Volné místo nakonec připadlo Písku. Jednalo se však o pouhé oddálení nevyhnutelného. Ve výběru prvoročáků pro vojenskou službu zbyla na písecký klub, figurující v té době jako druholigový, podřadná pozice, takže ani tady nebylo možno spatřovat vidinu lepších zítřků. Ročníku 1991/92 tak skončil v podstatě logickým sestupem do druhé ligy.

V ní se během sezóny 1992/93 držel VTJ Jitex v popředí a až do posledních kol měl i přes některá zaváhání na dosah postup do kvalifikace. V tlačenici s Milevskem a Konstruktivou Praha mu však po posledním zápase patřilo až čtvrté místo. O hokejové rozptýlení se tak u Otavy postaral alespoň nově založený ženský tým, který si hned při své premiéře vybojoval postup do nejvyšší soutěže, a soustředění řecké reprezentace, usilující o postup do C skupiny mistrovství světa. To Písek v ročníku 1993/94 startoval ve skupině A, ovšem druhé české národní hokejové ligy. Ačkoliv před jejím zahájením odstoupili dva největší sponzoři, a sice Jitex a armáda, podařilo se horečně pracujícím činovníkům v čele s Jany Slivkou a Slabým jakžtakž klub finančně zajistit. A sami hokejisté svými výkony na ledě úspěšně lákali další sponzory. S Karlovými Vary se přetahovali o vedení a v předposledním zápase základní části je pak před téměř dvěma a půl tisíci fanoušky na svém ledě porazili 4:2 a při bodové rovnosti ligu o skóre vyhráli.

Na rozjetou partu vedenou pány Šperlem a Šrámkem, postavenou okolo kapitána Roberta Šebka s brankářem Pavlem Horažďovským, s Janem Kudrnou a Romanem Heindlem v obraně a vpředu s navrátilcem Milanem Mazancem, neudržitelným střelcem Pavlem Hejlem původem z Mladé Boleslavi, Jaroslavem Kocarem, ale už i s mladičkým Davidem Míkou čekal vítěz druholigové skupiny B – okresní rival Milevsko. O přímý postup se hrálo na dvě vítězství. První utkání v Milevsku přineslo infarktovou podívanou, kterou rozhodl jediný gól – už v 19. minutě jej zařídil písecký obránce Petr Keller. Třítisícová návštěva na zimním stadionu v Písku byla příští týden svědkem přesvědčivého kroku domácích do I. NHL. Ve druhé třetině sice ještě vzduchotechnici dokázali vyrovnat na 2:2, ovšem pět branek v dalším průběhu rozhodlo o tom, že slavit se bude v okresním městě.

Avšak slavilo se předčasně. Nikoliv kvůli nějakým zákulisním tahanicím po sezóně, to ne. Prostě se začalo o něco dřív. Do závěrečné sirény druhého zápasu chyběly dvě vteřiny, když rozhodčí zapískali rutinní přerušení hry. Všeobecně se počítalo s tím, že už je konec, časoměřiči zhasli světelnou tabuli a okamžitě propuklo všeobecné veselí. Ledová plocha se rázem proměnila ve smetiště hokejové výstroje, Milan Mazanec prováděl oslavné rodeo na bedně od piva. Brzy ale bylo zjištěno, že se ještě musí dohrát ony dvě sekundy. Milevští naštěstí nehodlali dělat problémy. Hřiště se ani neuklízelo, pouze se vhodilo buly a erupce radosti propukla nanovo. Po dvou letech čekání se k Otavě vrátila druhá nejvyšší soutěž. A to na celých jedenáct let.

Hned premiérový prvoligový ročník 1994/95 přinesl pohodlné udržení I. NHL a z jedenáctého místa postup do bojů o účast ve čtvrtfinále, kam mířily automaticky celky na 1. – 4. místě, zbylých osm se utkalo v sériích na dva vítězné zápasy o další čtyři pozice. Tady vystavil Jitexu stopku Beroun, když uspěl poměrem 2:1 (systém play-off byl nastaven tak, že první zápas se hrál na ledě hůře postaveného mužstva, zbylé dva pak hostil soupeř). Nikdo však v Písku nesmutnil. Mužstvo získalo cenné zkušenosti a hned další sezóna 1995/96 se nesmazatelně zapsala do historie místního hokeje. Mladý kádr, kde v průběhu roku nastupovalo v základní sestavě i deset hráčů pod jedenadvacet let (!), vybojoval v základní části pátou pozici a utekla mu tak přímá účast ve čtvrtfinále. V cestě do něho stál dvanáctý Havlíčkův Brod, vedený slavným Jaroslavem Holíkem. Na Vysočině Písečtí prohráli 3:6, ovšem obě následující domácí utkání urvali ve svůj prospěch. Po výsledcích 4:0 a 5:2 na ně čekal po dlouhodobé části čtvrtý Havířov. Domácí střetnutí přineslo nervydrásající trhák. Ztrátu 0:1 dohnal Hejl a další změnu skóre už nepřineslo ani prodloužení. Dlouhou bitvu tak rozhodly až samostatné nájezdy, v nichž neuspěl ani jeden z hostujících hráčů, kdežto dva mladí střelci Krátoška s budoucím reprezentantem Václavem Králem ano, a Jitex vedl. V Havířově však domácí hned srovnali, a to dost přesvědčivě – 7:3. Hned potom nasedl vedoucí mužstva Potůček do služebního Formana a vyrazil do Zlína pro českobudějovického brankáře Slávika, jehož Písek v sezóně využíval a kterému právě skončil extraligový zápas jeho mateřského týmu. Druhý den už chytal utkání, které nakonec vyznělo poměrem Havířov – Aleš Krátoška 3:7.

Nechápete? Zde je vysvětlení… Ono totiž to, co se povedlo vítězi kanadského bodování první ligy v právě tehdy probíhající sezóně (45 zápasů, 32 branek + 11 asistencí, 43 bodů), se v hokeji jen tak nevidí. Krátoška, jednadvacetiletý centr první písecké řady, nasázel během jediného střetnutí šest branek a ještě stihl na jednu přihrát. Svůj gólový příspěvek rovnoměrně rozložil do všech třetin, když se v každé trefil dvakrát. Pět tisícovek diváků na havířovském stadionu nejprve na svůj tým pískalo a postupem času začínalo dokonce přát Písku. „Tolik lidí nám nikdy nefandilo, už jen proto, že na náš zimák se jich vejde jen něco přes čtyři tisíce,“ směje se Miroslav Šperl, tehdejší kouč. „Kudrnové měli v Havířově strejdu a tomu tekly na konci slzy, když to všechno klem pozoroval,“ dodává pobaveně. Nevídaná situace končila oslavnými jízdami Aleše Krátošky po jeho šestém gólu za skandování plných tribun „Ať žije Krátoška.“ Jen tak mimochodem, i proto, že přímo v hledišti byl přítomen Vladimír Vůjtek st., trenér extraligových Vítkovic, zamířil po sezóně rodák z Pacova právě tam. V Písku ho už od té doby nikdy nikdo neviděl. Zahrál si i ve Finsku a v roce 2003 vyhrál extraligu v dresu Slavie.

Do semifinále šel po výhře 9:3 Písek a čekala na něho Opava, první tým dlouhodobé soutěže, netající se svými ambicemi na postup do extraligy. I když se mladíci z jihu Čech snažili sebevíc, na tak silného protivníka už prostě nestačili. Navíc Opavě hrála do karet celá hokejová generalita a v oblibě ji měli i rozhodčí. Baráž, do níž postupovaly dva kluby, se Píseckým rozplynula po poctivě oddřených prohrách 3:4 doma a 1:4 v Opavě. I proto panovala s jejich tažením velká spokojenost, kterou navíc umocnil ročník 1996/97. To se nově hrálo bez play-off na dvaapadesát utkání v základní části. Baráž si vybojovaly první dva celky. A Písek, který po celou dobu držel krok s vedoucí dvojicí Karlovy Vary – Kralupy, skončil na snad „nejhorším“ možném místě - třetí.

Solidní renomé klubu ale dokázalo i umístění jedné z prvních exhibicí nově vytvořeného Jágr Teamu 2. srpna 1996 právě do Písku. Proti místní eskadře se postavil sám Jaromír Jágr, ale třeba i Radek Dvořák, Roman Hamrlík, František Musil, Martin Ručinský, Vladimír Růžička, Jiří Šlégr, Petr Nedvěd a další slavní hokejisté, vesměs pozdější olympijští šampioni z Nagana. Víc než výsledek však v paměti všech přítomných píseckých příznivců zřejmě zůstane památné gesto hokejkou Milana Mazance ve stylu „polib mi“, které neváhal na uctívané zámořské hvězdy vytasit po jednom ze soubojů v brankovišti.

V lize, jak postupně odcházeli zářící hráči do vyšších hokejových sfér, zaznamenal Písek během následujících sezón mírný ústup z prvoligové slávy. V ročníku 1997/98 to znamenalo klidné osmé místo, když v posledním soutěžním kole před svými fanoušky alespoň hokejisté IHC (nový, současný název klubu) porazili 2:0 jisté účastníky baráže a zároveň nováčky první ligy ze Znojma. Sezónu nato, tedy 1998/99, kdy také podruhé a dodnes naposledy zavítal k Otavě Jágr Team, zbyla na Písek až desátá příčka. Pak se místní hokej (zatím) naposledy vzepjal…

12. (Zatím) Poslední vzepjetí

Psal se hokejový letopočet 1999/2000 a v žlutomodrém dresu zářili hráči jako Kašpařík, Benák nebo Jeslínek. V základní části třináct kol v řadě vedli celou soutěž. Tým řídil nově Ladislav Kolda, který však velkou část sezóny promarodil v nemocnici, kde podle slov jeho asistenta Miroslava Šperla „z dlouhé chvíle“ vypracovával tréninky, které pak s hráči přímo na ledě praktikovali právě Šperl a jako záskok povolaný Bedřich Malý. Písek se ze čtvrtého místa dostal do čtvrtfinále, hraného na tři vítězná utkání, kde jej čekaly Rosice. Po domácích výhrách 5:2 a 5:3 cestovali hokejisté IHC na led svého soupeře, kde nejprve podlehli v prodloužení 5:6, o postupu do semifinále ale rozhodli hned při další možné příležitosti poměrem 3:2. Na řadu přišla Jihlava, usilující o návrat mezi elitu. S jihočeským klubem, který mu před dvěma desetiletími dělal béčko, si poradila co do stavu série hladce – 3:0. Ovšem výsledky 1:2, 1:4 a 0:3 z pohledu Písku ukazují, že tak snadná práce to nebyla.

Ročník 2000/01 přinesl zamotaný střed prvoligové tabulky, kdy tři týmy na šestém až osmém místě shodně posbíraly jedenačtyřicet bodů. Díky tabulce minizápasů se z nich nejvýše umístila Třebíč, za ní Beroun a poslední postupová příčka patřila Písku. Ten sice své poslední vystoupení v základní části prohrál v Třebíči 4:1, protože ale Beroun zdolal nakonec devátou Kadaň, zahrál si IHC opět play-off. V něm narazil na nejúspěšnější celek dlouhodobé části z Chomutova, který nepřipustil žádné komplikace na své cestě do extraligové baráže. Uspěl na domácím ledě 5:1 a 4:0, odstřel Písku dokonal na jihu Čech poměrem 2:0. Pouze Jiří Jelen dokázal jako jediný překonat Kamila Jarinu v soupeřově brance. Stalo se tak v pětadvacáté minutě prvního duelu. Zbylých 155 minut udržel chomutovský brankář písecké střelce zkrátka.

První vážnější sportovní problémy nastaly dlouho prvoligovému píseckém hokeji v nadcházející sezóně. První ligu na přelomu let 2001/02 totiž mužstvo trenérů Podrabského a Šperla dokončilo na dvanáctém místě a čekaly jej starosti ve skupině o udržení, kde se střetl s brněnskými týmy Ytongem a Kometou a se Šumperkem, působícím v Hradci Králové. S tím Písečtí hned na začátek prohráli před vlastním publikem 0:3.

Pak zabojovali venku proti Ytongu (výhra 5:3), doma si bez problémů poradili s poslední Kometou (7:0), ovšem vzájemná utkání soupeřů rozhodla o tom, že si to v přímém souboji o pád do baráže rozdali ve čtvrtém kole záchranářských bojů v Hradci Králové s místními Mladými Draky. Ti jim ani tentokrát nedovolili jediný zásah a po výsledku 4:0 bylo jasné, že prvoligovou příslušnost bude muset i přes další dvě vítězství hájit spolu s Kometou IHC. Na baráž zamířil do Písku bývalý dlouholetý úspěšný kouč místní Dukly Jihlava B Václav Červený a k ruce si vzal Bedřicha Malého. Společně pak druhou nejvyšší soutěž u Otavy zachránili. Tým si na začátek poradil s Kometou 8:2, pak ale ztratil v ambiciózní druholigové Mladé Boleslavi 0:3. Další úspěchy v zápasech s Orlovou (8:2), Mostem (5:2) a Kometou (5:2) ale učinil z dalšího souboje mezi Pískem a Mladoboleslavskými jen měření sil dvou jasně postupujících celků. Uvolněný hokej skončil remízou 2:2. Zbylá vítězství 3:2 v Orlové a 5:0 s Mostem zařadila IHC na druhé místo barážové tabulky jen o bod za první postupující Boleslav. Na třetí Orlovou měl náskok jedenácti bodů.

Začátkem srpna postihly město Písek ničivé záplavy a vysoká voda se zákonitě nevyhnula ani zimnímu stadionu, situovanému hned u řeky. Až na poškození tribuny pro stání se ale jiné větší škody hokejovému stánku vyhnuly, a tak mohlo mužstvo po krátkém azylu ve Strakonicích a Milevsku na svém ledě přivítat první ligu už v sedmém kole 5. října. Návrat na vlastní hřiště pokazili hosté z Třebíče, kteří vyhráli 3:2. Strastiplnou sezónu 2002/03 zakončil mocně finišující písecký soubor na sedmém místě a v prvním kole play-off na něho připadla druhá Jihlava, spolu s Kladnem tradiční aspirant na postup. Mimochodem - Kladno, které během jediného ročníku suverénně dokázalo, že jeho sestup z extraligy byl pouhým nedorozuměním, a první lize neochvějně vládlo, mělo největší strach právě z písecké party. Ze čtyř vzájemných utkání totiž získalo „jen“ osm bodů a od Otavy si odvezlo dokonce debakl 1:5. Na písecké zápasy pak jezdil kladenský pozorovatel, protože existovala reálná možnost vzájemné konfrontace ve čtvrtfinále. Nakonec ale IHC jel na Vysočinu, kde domácí v prvním případě splnili roli favorita výhrou 4:1. Den nato však odhodlaná parta žlutomodrých ukázala, že se nechce jen tak vzdát. Nezlomilo ji ani smazání vlastního dvougólového náskoku během dvanácti sekund v polovině hrací doby. Dotáhlo remízový souboj až do nájezdů, v nichž famózní Pinkas nestačil jen na Petra Kaňkovského. Naopak Michal Vondrka a v rozhodující moment i protřelý lišák Milan Mazanec rozhodli o tom, že do Písku se série postěhuje za stavu 1:1.

A tady, 19. února 2003, předvedli hokejisté IHC Písek od té doby zatím nepřekonané galapředstavení. Tři a půl tisíce nadšených fanoušků se v záplavě žlutých a modrých balónků mohlo kochat tím, jak po dvanácti minutách jejich tým vede 3:0. Památnou se stala kličkovaná obránce Luboše Pindiaka, který vystartoval z modré čáry, obešel tři protihráče a předložil na volej skórujícímu Davidu Všetečkovi, stejně tak úchvatné sólo Ondřeje Máchy, zakončené třetí brankou. Jihlavský Roman Hlouch pak hattrickem alespoň zmírnil potupu svých barev na konečných 6:4, písecké publikum však bylo na následující zápas hodně namlsané. Navzdory brzkému vedení domácích však favorit srovnal stav čtvrtfinále výsledkem 2:5. Rozhodující střetnutí na ledě Dukly pak rozřešil jediný gól, který už ve druhé minutě zařídil domácí Vladimír Říha. I přesto byli písečtí hokejisté zase jednou za hrdiny. Jen pro představu, žlutomodrý dres tehdy mimo místní ikony Milana Mazance a současných hráčů Kořánka, Pinkase, Míky, Filipiho a Zbyňka Neckáře nosili hokejisté jako Roman Němeček (poté Znojmo, Slavia), David Všetečka (Třinec, Vsetín, Mladá Boleslav), Richard Jareš (Znojmo), Štěpán Hřebejk (České Budějovice) nebo Michal Vondrka (České Budějovice, Slavia).

V sezóně 2003/04 ale přišlo rychlé vystřízlivění. IHC poprvé vyhrál až ve dvanáctém kole, kdy na svém hřišti udolal Hradec Králové 2:0. Trenéry Rambouse, Šperla a Slabého brzy vystřídala dvojice Milan Mazanec – Václav Baďouček, ovšem konečné dvanácté místo s šestibodovou ztrátou na desátý Havířov zaručovalo opět po dvou letech účast v nevyzpytatelné skupině čtyř týmů, hrajících o udržení. Tam Písek nenašel recept pouze na Opavu. Prostějov i Kometu ve všech případech porazil. Baráži se však vyhnul v poslední možnou chvíli, až v závěrečném utkání na brněnském ledě, kde dvěma góly ze začátku poslední třetiny otočil vývoj na konečných 1:2 ve svůj prospěch. Rozhodující vítěznou branku – svou teprve druhou v sezóně – tehdy obstaral dvacetiletý slovenský obránce Ján Mucha, v současnosti člen základní sestavy českobudějovického HC Mountfield. V případě píseckého klubu se ale jednalo jen o roční odklad neodkladného. Poté, co v září 2003 rezignoval na svou funkci dlouholetý prezident klubu Jan Slivka, nedařilo se jeho následovníkům adekvátně finančně zabezpečovat chod klubu, natož pak pořizovat nákladné posily.

Sezóna 2004/05 tak dopadla vlastně podle očekávání – nezkušené a slabé mužstvo skončilo v první lize poslední s desetibodovým odstupem od třinácté Opavy a čekala jej baráž. Uvadající diváckou přízeň nespasil ani celkem vyvedený zápas jedenatřicátého kola (2:4) proti Českým Budějovicím, usilujícím o návrat do extraligy, které měly přímo v Písku ve svém středu hvězdy z NHL Václava Prospala a Kanaďana Andrewa Ference. Reprezentant Prospal tehdy nasázel hattrick. Na jaře v bojích o udržení prvoligové příslušnosti pak IHC pouze dvakrát porazil potápějící se Slezan Opava a spolu přenechaly svá místa Jindřichovu Hradci a Prostějovu. Záchranářská mise v prosinci povolaného trenéra Jindřicha Setikovského se nevydařila.

Po jedenácti letech druholigový ročník 2005/06 začali Písečtí, z jejichž loňského kádru zůstalo jen torzo, zoufale. V pátém kole ale nový tým, složený pod taktovkou Miroslava Šperla a Karla Slabého vesměs z navrátivších se odchovanců, zabral na ledě silných Benátek a ligu nakonec dokončil ve velkém stylu na třetím místě za dominujícím duem Havlíčkův Brod – Vrchlabí. V prvním kole play-off čekal Most. V sérii na tři vítězství, hrané střídavě doma a venku, se urodily diametrálně odlišné výsledky. IHC uzmulo první duel v prodloužení 3:2, rozhodnutí o postupu přišlo až po penaltách (taktéž nakonec 3:2), ovšem mezi tyto dva vyrovnané souboje se vklínila výhra na mosteckém ledě 8:0. Další v pořadí přišly Řisuty. Senzačně otočený zápas na konečných 5:4, domácí triumf 4:0 a výhra v prodloužení 2:1 posunuly dál Písek. Poslední překážkou na cestě do baráže byl Jablonec. Ten nejprve zvítězil 1:0 po nájezdech, ovšem všechna tři zbývající klání patřila Jihočechům (6:1, 4:1 a 5:1). IHC tak hned po roce dostal šanci poprat se o navrácení první ligy do města. První tři zápasy v Jindřichově Hradci (1:4), s Havlíčkovým Brodem (1:3) a proti brněnské Technice (3:5) ale poslaly podobné úvahy do roviny přání. Těsné výhry nad Prostějovem (2:1) a jindřichohradeckým Vajgarem (2:1 v prodloužení) na chvíli vrátily Písku naději, ovšem následná prohra s Havlbrodem 1:5 ji definitivně zničila. Poslední dva duely tak pro IHC už nic neznamenaly.

Pro sezónu 2006/07 byl v létě zvoleným novým výborem stanoven jasný cíl – postup. Do první ligy totiž automaticky mířili tři vítězové druholigových play-off. Písek však v dlouhodobé soutěži dlouho tápal, a i když příchod mladého trenéra Jana Rybáčka se zkušeným asistentem Bedřichem Malým sliboval zlepšení, ztroskotal tým – po základní části šestý - hned v prvním kole s Kláštercem nad Ohří. Ten získal obě svá domácí utkání (0:2 a 1:2 v prodloužení). Písečtí pak ukázali jak se bojuje a dvěma výhrami na svém hřišti (dvakrát 3:2) vrátili sérii k rozhodujícímu střetnutí na sever Čech. Tam však opět uspělo místní mužstvo a po prohře 5:3 se IHC rozloučil s neúspěšným ročníkem. Další historie píseckého hokeje už se bude psát sama...

V sezoně 2007/2008 byla dvojice trenérů Rybáček - Malý, která vedla mužstvo již v závěru minulé sezony, postavena před jasný cíl - hrát o nejvyšší příčky a postoupit. Po polovině základní části, kdy se soutěž spojovala s druhou skupinou systémem sudá – lichá, se Písek nacházel na třetí pozici. Tu uhájil za velkými favority z Benátek a Chrudimi hlavně díky dvanácti zápasové vítězné šňůře v nadstavbové části.

V play-off, do kterého šli Písečtí jako favorité, vyzvali Klatovy. Houževnatý tým z Plzeňska na píseckém ledě těžko vzdoroval hráčům od Otavy a neodvezl si z jihu Čech ani jedno vítězství (2:1p, 4:1). Třetí utkání na ledě Klatov již ale vyznělo pro píseckého soupeře mnohem lépe, který se opíral hlavně o bezchybný výkon mladého brankáře Halmošiho (4:0). Rychlý sled zápasů ale více vyhovoval Písku. Ten si v dalším utkání se svým soupeřem poradil poměrem 4:2 a mohl vyhlížet dalšího soupeře.

Tím byl celek Řisut. Písek sérii začínal na domácím ledě, ale ihned první utkání se mu nevydařilo a tým hrající ve Slaném ho vyhrál 3:1. Písek tak ihned druhý den vracel úder, když porazil Řisuty 2:1. Za vyrovnaného stavu se série přesunula do Slaného. Písek se vydal na dvojzápas do středních Čech, aby sérii, alespoň vrátil zpět do Písku. Díky marodce velmi oslabená sestava ale neporazila Řisuty v čele se zkušeným Josefem Zajícem ani jednou a po porážkách 3:1 a 4:2 pro Písecké sezona skončila.

Sezona 2008/2009 přinesla mnoho zajímavých událostí. První z nich byl model soutěže, kdy se skupiny střed a západ spojily a vytvořila se tak jedna velká dvacetičlenná skupina. Písek vstupoval do soutěže s tím, že chce usilovat, tak jako každý rok, o nejvyšší příčky. Start soutěže tomu ale příliš nenasvědčoval a Písek byl v jednu chvíli až na dvanáctém místě. Zlepšené výkony sice žlutomodré vynesly až do popředí tabulky, přesto došlo ke změnám trenérů. Nejsledovanější pozici v týmu obsadil Vladimír Caldr a Jan Rybáček se posunul na pozici asistenta. Po jeho příchodu se tým natrvalo zabydlel v popředí tabulky a nakonec obsadil třetí místo.

Druhou zajímavostí byla dominance jihočeských týmů v druhé lize. Po základní části se na prvních pěti pozicích umístily všechny čtyři týmy z jihu Čech. Mezi jihočeské účastníky se vmáčkl pouze Benešov.

Kromě sportovní otázky na ledě se také vedení klubu muselo stále dívat i na stránku ekonomickou, kde se ještě zcela nepodařilo zacelit několikamilionové dluhy převzaté po předchozím vedení. Současné vedení klubu ale situaci zachránilo díky uzavřené tříleté sponzorské smlouvě se společností KOMTERM. Tím se podařilo udržet šanci na reálný postup i nadále.

O výsledky se museli ale postarat sami hráči. Ze třetího místa tak Písek vyzval až čtrnácté Litoměřice a nikdo si nepřipouštěl, že by mohl tento tým ohrozit postupové plány. Opak byl ale pravdou. První utkání na píseckém ledě tým tvořený skvěle chytajícím brankářem Volkem a ostrostřelcem Vlastimilem Patzenhauerem vyhrál 3:2 a v sérii na dvě vítězná utkání musel Písek v Lovosicích, kde kvůli rekonstrukci stadionu Litoměřice hráli své domácí zápasy, vyhrát.

Před odjezdem na existenční utkání do Lovosic Písek dostal další ránu do vazu. Tehdy českobudějovický brankář Jakub Kovář, který měl Písku pomoci s odvrácením hrozby vyřazení se na dopoledním tréninku v Českých Budějovicích zranil a s píseckým týmem neodcestoval.

Písek se přesto s odhodláním do svého soupeře pustil, ale domácí brankář Volke svými zákroky doháněl písecké střelce k zoufalství. Ještě v padesáté sedmé minutě byl stav vyrovnaný 1:1. Pak se ale opět ukázal střelec Patzenhauer, který dvěma brankami pohřbil písecký sen o postupu.

Písek se tak stal prvním jihočeským klubem, který z play off vypadl. V dalším kole soutěž opustil také Jindřichův Hradec. Ovšem týmy Tábora a Milevska došly až do baráže o první ligu. Tam je ještě doplnil Šumperk, s kterým poté postoupil o soutěž výš Tábor. Milevsko s velkými ekonomickými problémy skončilo třetí.

Suverénní sezona a postup do první ligy

Co se po sportovní stránce nepovedlo v předchozí sezoně, chtěli hráči, trenéři i vedení klubu napravit v sezoně 2009/2010. Pomoci jim k tomu měl nový sponzor z minulé sezony a také sled událostí v okolních klubech v jižních Čechách. Milevsko, které zakončilo sezonu ve velkých finančních problémech již nebylo schopno udržet své dosavadní hráče, čehož Písek využil, aby ještě posílil svůj kádr. K milevským hráčům se také přidali někteří hráči Tábora, kteří se po vybojovaném postupu nevešli do sestavy prvoligového mužstva.

Písek provedl změnu i na pozici trenéra. Jedno z nejlépe složených píseckých mužstev za posledních pět let, které přebral trenér Suchánek, vstupovalo do soutěže s velkým odhodláním i očekáváním. IHC zahájilo sezonu přímo mistrovsky, když z prvních deseti utkání neztratilo ani jeden bod. Po této sérii se písečtí hokejisté zabydleli na první příčce tabulky, ze které je už nikdo do konce základní části nesesadil. První porážka pro Písecké se zrodila na ledě největšího rivala – Milevska, které bylo ale nakonec po odehrané polovině základní části z druhé ligy vyloučeno kvůli nesplaceným závazkům z předchozí sezony.

Písecké hráče tyto události neovlivnily a nadále si udržovali suverénní formu, díky které nakonec základní část vyhráli s náskokem neuvěřitelných dvaceti dvou bodů před krajským rivalem z Jindřichova Hradce a tím se opět potvrdila dominance týmů z jihu Čech ve druhé lize.

Do play off Písek vstupoval jako absolutní favorit, což také potvrdil v prvních dvou sériích proti Nymburku, který porazil jasně 3:0 na zápasy (3:1, 5:0, 3:0) a druhým v počadí byla Kutná Hora. Kterou Písek vyřadil stejným výsledkem 3:0 na zápasy (5:3, 6:2, 7:0).

Finálová série již ale předznamenávala mnohem těžšího soupeře. Utkali se dva rivalové Písek a Jindřichův Hradec. Tato série již také nabudila velké množství diváků, kteří od té doby začali výrazně překonávat sezónní návštěvnost na obou stadionech.

Byli to ale právě oni, kdo velkou měrou ovlivnil výsledek prvního utkání na píseckém ledě. Domácí hokejisté v dobře rozehraném utkání nakonec podlehli Vajgaru 4:3 po prodloužení, i proto, že utkání doprovázelo dlouhé přerušení a kouskování hry, kvůli nepřístojnostem fanoušků, kteří svými činy reagovali na některá rozhodnutí hlavního arbitra. Písek odjel k Vajgaru s jednozápasovou ztrátou, kterou potřeboval nutně dohnat. To se Píseckým povedlo, když vyhráli 3:0. Další domácí utkání vyhrál Písek 2:0 a při odjezdu na druhé utkání u Vajgaru byla tedy situace opačná. I Jindřichův Hradec krizové utkání zvládl a výhrou 5:2 přesunul sérii zpět na písecký led. Poslední rozhodující utkání nakonec zlomilo rekord v návštěvnosti. Svědky vítězného zápasu bylo 2650 diváků. Písek porazil jednoznačně Vajgar 5:0 a postoupil do kvalifikace o první ligu.

V kvalifikaci Písečtí narazili na dobře známý tým Litoměřic a dvojici z Čech doplnilo Valašské Meziříčí. Vstup do kvalifikace se Písku vydařil a hned na úvod deklasoval sebevědomé Valachy 4:0. V dalším utkání zajíždělo IHC do Lovosic, odkud ještě přetrvávaly vzpomínky z rok starého vyřazení. Písek ale ukázal svou celosezónně vykazovanou kvalitu, otočil nepříznivý stav utkání ve svůj prospěch a vyhrál 2:1. Podle postupové matematiky tak Písku stačil k návratu do první ligy pouhý bod na ledě Valašského Meziříčí. Ten nakonec po remíze 2:2 vybojoval a mohl se radovat z postupu. Utkání na Moravě ještě okrášlily samostatné nájezdy, ve kterých se blýskl čtyřmi proměněnými pokusy písecký obránce Robert Procházka. Poslední utkání se již neslo v duchu oslav a Litoměřice si připsali poklidnou výhru 4:2. Písek slavil návrat mezi prvoligové týmy po pěti letech.

Před sezonou 2010/2011 se Písek nacházel ve velké euforii z postupové sezony. Od začátku přípravy na nový ročník se již všichni v klubu poctivě připravovali na druhou nejvyšší soutěž. Nedílnou součástí příprav bylo také posilování kádru, který měl být zpočátku tvořen z hráčů, kteří postup vybojovali. Vedení klubu přivedlo několik nových tváří i zvučných jmen a navíc si ponechalo polovinu kádru z postupového týmu. Ani na trenérské lavičce k příliš velkým změnám nedošlo. K trenérovi Suchánkovi akorát přibyl nový asistent David Míka, který v průběhu postupové sezony ukončil hráčskou kariéru.

Vstup do sezony byl stejně euforický jako dosavadní příprava na sezonu. Ovšem vydřel pouze první tři kola, pak jakoby se písecká mašina zadrhla. Výsledkově se nedařilo a na to muselo vedení klubu reagovat obměnou kádru. Loni druholigové hráče, kteří vybojovali postup, začali nahrazovat hráči z první ligy. Tento impuls zdál se být dostačující, ovšem jeho trvání nebylo příliš dlouhé. Zlepšené výkony sice znovu mužstvo nastartovaly, ale dlouho nevydržely. Postupem času změny v kádru přibývaly a mužstvo dočista ztratilo svou původní tvář. Nakonec se se špatnými výsledky svezl i trenér Suchánek, který byl nahrazen Aloisem Chlustinou.

Nový trenér, jakoby sebou přivedl i úplně nové mužstvo. Pod taktovkou nového lodivoda začali písečtí přehrávat i nejlepší soupeře a svými výkony se mohli rovnat prvoligové špičce, tato naprostá výkonnostní proměna ale také netrvala dlouho. Výkony se usadily a vykazovaly takové výsledky jako před trenérskou rošádou. Mužstvo se tak nedokázalo odlepit od posledního místa do konce první poloviny základní části.

Do druhé poloviny soutěže ale nastupovali Písečtí s vidinou přijatelnějších soupeřů a vícero bodových přídělů. Ty se ale nedostavily. Když už to ale vypadalo s píseckým mužstvem nejhůře, přišla série dvou za sebou jdoucích vítězství, která Písku předhodila jistou naději na přímou záchranu bez baráže. K tomu bylo ale potřeba udělat důležitý krok. Vyhrát třetí utkání v řadě na táborském ledě. Utkání o "šest bodů" ale Písek nezvládl a po hokejové blamáži byl potopen v barážových hlubinách.

Po jistotě účasti v baráži se v Písku naposledy posilnil kádr a mužstvo se fyzicky i psychicky připravovalo na baráž. Ta odstartovala prvním zápasem proti krajskému rivalovi z Jindřichova Hradce, který dokázal ihned na úvod baráže Písecké porazit. Studená sprcha pro všechny příznivce činovníky i hráče v Písku předznamenávala, že nastolený černý scénář ještě nehodlá skončit. Po úvodní porážce přišlo o místo hned několik hráčů a také trenérská dvojice, kterou nahradilo duo Heindl – Krupka.

Druhý zápas po zlepšených výkonech Písek vyhrál a zdálo se, že je již všechno na správné cestě za záchranou. V dalším domácím utkání se ale navázat na zlepšené výkony nepodařilo a po další porážce byla na světě další velká komplikace. Záchranářské plány pak zhatilo utkání v Mostě, které Písek také nezvládl a již neměl ani teoretickou šanci na záchranu.

Písek se tak rok po svém postupu opět poroučel o patro níž a naplno si protrpěl svou nováčkovskou daň, která ho srážela celou sezonu. Mužstvo, se kterým Písek odehrál většinu své sezony totiž rozhodně nevykazovalo takové výsledky, na které mělo kvalitu.

Před sezonou 2011/2012 se nad píseckým hokejem nadnášela úplně jiná nálada, než jaká touto dobou přesně před rokem. Místo usilovného shánění hráčů a euforické fyzické a psychické přípravy se v Písku nevědělo, kdo bude druhou ligu po sestupu hrát, kdo bude tým trénovat a hlavně, kdo ho bude financovat, protože většina sponzorů se po sestupu ke druhé lize v Písku příliš hlásit nechtěla.

Zvrat událostí toho léta byl ovšem k píseckému hokeji více než milosrdný. Tábor měl finanční problémy a Znojmo se chystalo odejít do rakouské EBEL ligy. Tyto dva celky ovšem byli ze soutěže vyškrtnuty a první liga se zarovnala na sudý počet účastníků. Protože ale ve Vrchlabí vyvrcholil spor mezi tamním městem a majitelem klubu Petrem Dědkem, byla k mání prvoligová licence odtud. Po přímočarém jednání píseckého vedení s generálním sponzorem KOMTERM, který měl nést na svých bedrech většinu ekonomiky píseckého klubu, se dostalo i na další jednání s Vrchlabím, ze kterého nakonec putovala licence do Písku.

Utváření kádru pro druhou nejvyšší soutěž tak po roce propuklo znovu od začátku. Do týmu byli zapasování hráči z okolních extraligových klubů (Kladno, Sparta, Č. Budějovice), kteří týmu v sezoně herně hodně pomohli a také odlehčili ekonomickou tíhu na klubovou kasu. Za jejich záda se na střídačku postavili Milan Stárek s Romanem Heindlem.

Začátek soutěže byl sice výsledkově podařený a další zápasy provázely střídavé úspěchy Píseckých, ale to neuspokojovalo písecké vedení, které po dvou měsících vyměnilo trenérské duo. Novými lodivody se stali Josef Řeháček s Radkem Bělohlavem. Tým dostal nový impulz a zlepšenými výkony strhl nálepku outsidera a mohl se pyšnit statutem bojujícího celku o play off.

Začátkem února byla situace dokonce tak růžová, že Písek ztrácel pouhé tři body na šestý tým, který by v play off nemusel narazit na silné duo Chomutov - Ústí nad Labem. Jenže písecké mužstvo postihla výsledková krize v nejméně vhodnou chvíli a z jistého postupu a budování lepší výchozí pozice pro vyřazovací boje se najednou stala bitva o samotný postup do play off. V posledním kole nakonec bojovaly o play off dokonce čtyři týmy (Písek, Litoměřice, Kadaň a Třebíč). Písek navíc zajížděl do Chomutova, který v základní části nasbíral přes sto bodů. Písečtí bojovali, ale na víc jak jeden bod za porážku po nájezdech to nestačilo. K postupu potřebovali porazit Piráty za tři body. Postupovou cestu uhrála Třebíč, která v posledních třech dnech porazila tři největší favority soutěže.

Na Písecké tak dolehlo menší zklamání. Písek se sice s přehledem zachránil a navíc skupinu play out celou vyhrál, ale vzhledem k průběhu soutěže si play off zasloužil. Mírné zklamání v IHC z konce sezony nechali rychle zapomenout starší dorostenci, kteří dokázali v extraligovém play off vyřadit ambiciózní Chomutov a vrátili tak úder za vyřazení A-mužstva z příček pro play off. Co ovšem začalo ztěžovat situaci, byl nejasný výhled finanční situace v klubu do dalších sezon, protože generální sponzor KOMTERM stále nemohl najít společnou řeč ve spolupráci s vedením města Písek.

Pro sezonu 2012/2013 odstartovala klasická předsezonní prvoligová příprava, kterou vedl trenér Řeháček s novým asistentem Jiřím Kudrnou. Po vydařené loňské sezoně se podařilo udržet některé hráče z předešlého ročníku, které doplnili hráči z partnerských extraligových klubů.

Bohužel ale jeden den před začátkem ligové soutěže na vlastní žádost v klubu skončil trenér Josef Řeháček. Jeho místo zaujal Jindřich Setikovský. Ten odstartoval soutěž s dvěma domácími výhrami, které vlily do píseckých hlav optimismus. Ten ale zchladila dlouhá devíti zápasová šňůra porážek. Po jejím přerušení, ale následovala další a Písek byl téměř beznadějně na poslední příčce.

Po postupném doplňování hráčského kádru, většinou z partnerských extraligových klubů, se výkony zlepšily a Písek se ke konci základní části dostával na dostřel posledním týmům a stále živil naději na vyhnutí se baráži. Když na přelomu základní části a skupiny o udržení vyhrál Písek tři utkání za sebou, byla vidina udržení první ligy bez barážových bojů velmi reálná.

Jenže poté opět přišly další porážky a již bylo jasné, že Písek doprovodí Beroun do baráže o holé přežití. Poté co Písek ihned v prvním utkání podlehl právě Berounu 0:2, byl odvolán trenér Setikovský a toho nahradil staronový Josef Řeháček. Ten ihned na úvod vrátil Písek do hry výhrou s brněnskou Technikou (2:1pp) a chystal se na klíčový domácí duel s Havířovem. Ten ale Písek i s velkou dávkou smůly prohrál (1:3). V Táboře přidal Písek stejnou porážku 1:3, a jeho šance na záchranu byly již velmi malé. Ale díky neoprávněnému startu táborského hráče se všechna utkání Tábora kontumovala ve prospěch soupeřů. Takže měl ještě Písek poslední šanci na záchranu v Berouně, ale tu také prohospodařil (1:3) a jako sestupující se vracel domů.

Jednoznačný úspěch mezi starostmi s dospělým hokejem vložili starší dorostenci, kteří v play off extraligy staršího dorostu dokázali přejít přes Kladno, poté Vítkovice a v semifinále je zastavil až Třinec. Čtvrté místo v republikové soutěži byl tak astronomický úspěch píseckých starších dorostenců.

Během celé sezony se vedení nevěnovalo jen sportovní stránce, ale také finanční otázce jak zabezpečit chod klubu. Nabízelo se několik variant. Jednou z variant byl prodej Hotelu Buly (který se po schválení členskou základnou podařilo zrealizovat), další byla přímá nebo nepřímá finanční pomoc Města Písek mládežnickému hokeji. A v neposlední řadě záchrana první ligy s případným prodejem této soutěže.

Vedení klubu také bedlivě sledovalo vývoj možnosti spolupráce generálního sponzora KOMTERM s vedením města ohledně tepelného hospodářství, která by přinesla píseckému hokeji finanční zajištění na několik sezon.

Kromě prodeje Hotelu Buly se bohužel žádná jiná varianta neuskutečnila a vedení klubu se po sezoně pod tlakem těchto událostí rozhodlo předat otěže klubu "přechodnému" vedení do doby než valná hromada zvolila v létě vedení nové. Díky finanční injekci z prodeje Hotelu Buly se podařilo splatit všechny závazky občanského sdružení IHC a nové vedení tak přebralo klub očištěný a bez dluhů. Finanční prostředky z prodeje ale již nestačily na úhradu všech závazků společnosti s.r.o., která provozovala dospělý hokej a skončila v insolvenci.

Autor: František Suchan, doplnil Daniel Horažďovský

Použitá literatura

• Peroutka, Otakar a kolektiv, 100 let tělesné výchovy v okrese Písek 1868 – 1968, Československý svaz tělesné výchovy, okresní výbor v Písku, 1968
• Turek, Petr, Kniha o jihočeském hokeji, Jihočeské nakladatelství, 1990
• Peroutka, Otakar, Padesát let píseckého hokeje, Oddíl ledního hokeje TJ Jitex Písek, 1973
• Peroutka, Otakar, 60 let hokeje v Písku, Oddíl ledního hokeje TJ Jitex Písek, 1984
• Jenšík, Miloslav, Kronika českého hokeje 1894 – 2000, Olympia, 2001

Prameny

• Kronika hokejového oddílu Dukla Písek (VTJ Písek, Dukla Jihlava B, VTJ Jitex Písek) 1958 – 1994
• Archiv Listů Písecka
• Ročenky a propagační publikace HC Jitex Písek
• Vyprávění a pomoc pamětníků (Karel Procházka, Jan Slabý, Miroslav Šperl, Josef Talián, Zdeněk Řehoř, Václav Hach, Milan Rambous, Jaroslav Průša) a PhDr. Jiřího Práška
• Internet