Jiří Svoboda: Dávat góly je pro mě svátek

Hrajete v Písku čtyři roky, jste člen elitní formace a přesto jste neustále jakoby v ústraní. Čím to je?
„To bude asi tím, že jsem spíše defenzivnější a proto nejsem tak znát v útoku. Asi je to i taková moje slabina nebo chyba, že nejsem na ledě tolik vidět. Dostávám od trenérů velkou důvěru a je pravda, že bych asi měl mít víc kanadských bodů, být platnější. S tím nejsem tak úplně spokojený.“

Pravda, gólů jste nikdy příliš mnoho nedával…
(usmívá se) „To ne.. Vždycky tak dva, tři za sezónu. Už od mládí na to útočení moc nejsem.“

A nevadí vám to?
„Tak… (chvilku zapřemýšlí) Jsem obránce. Kdybych chtěl do útoku, mohl jsem hrát útočníka. Zaútočit si a dát góla je super pocit, ale já si radši hledím těch defenzivních úkolů.“

Říkáte super pocit. V čem je pro vás radost ze vstřelené branky jiná než třeba pro spoluhráče Tomáše Květoně nebo Jana Řehoře?
„Oni dávají dvacet, třicet gólů za sezónu, takže je to pro ně už taková rutina, kdežto pro mě je to spíš svátek. (směje se) Ale vážně, v dalších sezónách bych to rozhodně chtěl vylepšit a prosazovat se víc.“

Na druhou stranu, dostal jste se na mistrovství světa dvacetiletých. To bylo zřejmě právě díky vašim defenzivním kvalitám…
(pokyvuje hlavou) „Jel jsem tam spíš s tím, plnit si obranné úkoly. Hrál jsem s Láďou Koldou a byl to pro mě obrovský zážitek.“

Vzpomínáte na dvacítky často?
„Jasně, to je něco nezapomenutelného. Třeba když jsme hráli s Kanadou, bylo tam čtrnáct tisíc diváků a udělali neskutečný hukot. To jsou okamžiky, pro které se hokej hraje – plný stadion, skvělá atmosféra. A když se k tomu připočte výborná organizace, byl to fantastický pocit. Užíval jsem si to tam.

Trénoval vás Jaroslav Holík, obrovská hokejová persona. Čím vás po hokejové stránce obohatil?
„Poznal jsem ho jenom na těch reprezentačních akcích, je to hodně impulzivní trenér. Na střídačce vypadá jako hrozný bouřlivák, ale zase v šatně dokázal mužstvo uklidnit. Je to opravdu velká osobnost a všichni ho respektovali.“

Od jeho odchodu dvacítka získala jen jednou bronz. To asi o něčem svědčí…
„Ono už to začalo tím naším ročníkem, když jsme skončili šestí. Podle mě v téhle kategorii záleží na síle každého ročníku, trenéři toho moc udělat nemůžou.“

V reprezentaci s vámi hráli Jiří Hudler nebo Milan Michálek. Jak se díváte na to, kde tihle hráči v současnosti jsou? A nemrzí vás, že vy hrajete „jen“ v Písku?
„Tak to prostě je. Podle mě ještě není nic ztracené. Jsem pořád mladý, třeba něco přijde v budoucích letech, když pořádně zamakám. Samozřejmě, říkal jsem si, že jsem mohl být někde jinde, když to teď vidím. Ale zase je třeba říct, že zatím se z toho našeho týmu uchytlo asi jen pět hráčů, co jsem tak sledoval. Hodně kluků je třeba v první lize a do dnešní doby se neprosadili podle svých představ.“

Jiří Svoboda při činnosti, která pro něho není právě obvyklá - právě střílí gól.

Jak to je vůbec s vaším původem? Jste Písečák?
„Narodil jsem se tady a v šesti letech jsme se přestěhovali do Prahy. Hokejovou kariéru jsem začal na Kobře, kde jsem byl do třetí třídy. Pak do devatenácti jsem hrál za Slávii.“

Co vás přivedlo zpět do Písku?
„Byl jsem v Kadani, kde jsem měl problémy a chtěl jsem odejít. Bylo to zrovna v době, kdy se Písku nedařilo. Pan Chlustina, tamní manažer a trenér, se domluvil s Píseckými, a ve stejné době jsem se i já ptal přes známé, jestli by to sem šlo alespoň na zkoušku. Tak se to seběhlo, přijel jsem a pak už jsem tu zůstal. Navíc tady mám příbuzné, což byla shoda náhod, která přišla vhod.“

Zůstal jste i po pádu do druhé ligy. Neměl jste pak ambice jít do nějakého jiného z prvoligových klubů?
„To určitě, ale zase jsem si k hokeji přidal školu a chci to kombinovat. A druhá liga je také celkem dobrá. Když jsme hráli s Vrchlabím nebo Chrudimí, tak to byly taky hodně kvalitní zápasy. Každá soutěž má něco do sebe.“

Zhruba poslední dva roky nastupujete v obranné dvojici s Martinem Veselým. Už o sobě na ledě asi víte i poslepu.
„Martin je super parťák. Je spíše takový ofenzivnější a na mně je to jistit zezadu. Myslím si, že už jsme na sebe za tu dobu zvyklí, sedíme i vedle sebe v šatně, takže všechno je v pohodě.“

To, že jste začal studovat na vysoké škole znamená, že nemyslíte jen na hokej?
„Jsou to taková zadní vrátka. Hrát můžu tak maximálně do pětatřiceti a co pak dál… Proto jsem zvolil i školu jako takovou jistotu, nebo spíše větší klid do budoucna.“

Studujete práva. Chtěl byste se v budoucnu živit jako právník? Nebo například působit v hokejovém mangementu?
„Mohl bych být třeba agent, který také potřebuje zvládat právní stránku. Navíc mám z hokeje nějaké zkušenosti, takže by se to asi dalo skloubit. Ale cesta mě čeká ještě dlouhá, můžu klidně skončit někde v ekonomickém sektoru.“

A ohledně blízké budoucnosti plánujete co? Chcete pomoct Písku zpět do první ligy?
„To určitě. Vedení chce příští sezónu postoupit. Ještě ale nevím, jak to bude. Čekám, jestli budou mít trenéři zájem o to, abych tady pokračoval. Na tom všechno záleží.“

Takhle ho v Písku znají spíš - čistí prostor před Pinkasem.