Otakar Potůček slaví padesátiny

Popište, jak obvykle vypadá pracovní den vedoucího mužstva.
Já jsem oficiálně veden jako vedoucí mužstva, ale pracuji i jako masér. Jako hlavní masér je sice veden Jindra Durčák, ale toho při zájezdech zastupuji. Takže je to v Písku trošičku specifické, protože já tyto funkce v podstatě zdvojuji. A můj obvyklý den? Spočívá v tom, že minimálně hodinu před tréninkem musím být v šatně a připravit klukům věci na trénink. Jako je pití, brusle… Potom sleduji trénink, musím být k ruce jak trenérům, tak hráčům. Po tréninku ošetřuji drobná zranění a také masíruji. Potom se starám o praní. Mám též spolu s panem Šperlem na starosti výstroj, to znamená vyměňuji poškozenou výstroj, hokejky apod…

Jak se z ledaře a ekonomického činovníka stane masér?
V už zmiňovaném roce 1996 za mnou přišel pan Šperl s panem Slivkou, abych si udělal kurz maséra. Zvážil jsem to, rozhodl jsem se pro to a od té doby pracuji u A-mužstva i v této funkci a nestěžuji si.

Hrával jste vy sám někdy hokej?
Já jsem chodil na základní školu na severu Moravy, kde je hokej nejpopulárnější sport. Hrál se tam snad na každé vesnici, a tak jsem ho hrával i já. Nejprve za žáky Petřvaldu u Ostravy, kde jsem nastupoval i třeba proti Františku Černíkovi. Hokej jsem hrál až do dorosteneckého věku v krajském přeboru, ale kvůli zranění jsem musel skončit. Měl jsem problémy se zády po jednom zákroku u branky.

A co jiné sporty, působil jste i u nohejbalu...
Když hokej srovnám s nohejbalem, u kterého jsem byl více než deset let jako vedoucí a trenér, tak je stejně hokej u mě na prvním místě. Mimochodem, Písek měl velmi dobrý nohejbalový tým, hráli jsme i extraligu. I když hokej srovnám s fotbalem, a to i fotbal se mi líbí, ale hokej to u mě prostě vyhrál.

Na co ze svého píseckého působení nejraději vzpomínáte?
Nejraději vzpomínám na to, jací tady byli hráči v době Dukly. V těch časech se člověk podíval na mistrovství světa nebo do kádru reprezentace a viděl tam tři čtyři kluky, co prošli zdejším týmem. Takhle vzpomínám třeba na Leoše Gudase, Oldřicha Svobodu a další. Tak si říkám, že i tady se něco naučili, že jim to tu něco dalo.
Rád vzpomínám i na rok, kdy se postupovalo do první ligy, na zápasy s Karlovými Vary, Milevskem, na tu radost a euforii z postupu.
A v neposlední řadě je to vzpomínka na dobu, kdy se zranil náš tehdejší trenér Ladislav Kolda a na to, jak se mužstvo semknulo a cítilo sounáležitost se svým nemocným trenérem, který ležel v nemocnici. Vybudilo se k dlouhé šňůře výher, dokonce jsme se dostali na třináct kol na první místo v lize, a po každém zápase volali hráči trenérovi do nemocnice, zprostředkovávali mu tu atmosféru po vítězství a líčili mu své radostné pocity. Byla to doba, kdy kolektiv bojoval jak za sebe, tak za trenéra, který s týmem nemohl být.
To jsou taková tři období, na která se mi moc dobře vzpomíná.

Jak se díváte na současný písecký mladý tým?
Po zápase s Berounem je to všechno trochu veselejší. Ale já si pamatuji na loňskou sezónu, kdy jsme se také dlouho potáceli na posledním místě a potom jsme se rozjeli. Věřím, že se letos rozjedeme zase. To je otázka sebedůvěry hráčů. Myslím si, že postupně se ti noví hráči zapracují více do kolektivu, ať je to Kožnar, Zika nebo noví junioři, Blovský, Burkoň, a že půjdeme v tabulce nahoru. Dneska to po zápase vystihl kapitán Šimek, když po oslavě v kabině prohlásil, že když je kázeň, tak to jde. Vzal si slovo a promluvil jako kapitán. Takže sami hráči musí vědět, že musí být ukáznění a že musí plnit povinnosti, které trenér stanoví, a pak to funguje.

Je z vašeho pohledu mužstvo Písku v něčem odlišné od ostatních?
Je fakt, že tady v Písku je to specifické v tom, že je tu hodně mladých hráčů, a takových těch zkušenějších hráčů, jako je Jelen, Šimek, Míka tu moc není, v ostatních týmech je jich daleko víc. Tady v Písku jsou většinou hráči, kteří v ostatních týmech hrávali ve čtvrtých, pátých lajnách. Hledali angažmá a nakonec skončili u nás.

A poslední otázka. Jak jste přišel ke svému čerstvému šrámu na hlavě? Nepovídejte, že je práce na lavičce stejně tak riziková jako na ledě?
(smích) Ne, to asi ne, ale tohle je docela zajímavé. Hráli jsme v Olomouci, já sem stál na střídačce a někomu jsem opravoval brusle. Zrovna před naší střídačkou byl souboj našeho hráče s domácím, kterému vypadla hokejka z ruky a vletěla na střídačku, a i když jsem se v poslední chvíli bránil rukou, praštila mi do hlavy.

Děkujeme za rozhovor a ještě jednou gratulujeme.